Musa pochází z africké Gambie, je mu 16 let a nepamatuje si ani na jednoho z rodičů. Oba zemřeli, když byl velmi malý. Vychovával jej strýc, kterého považoval za svého otce. S reportérem kupodivu mluvil anglicky, i když údajně nikdy nechodil do školy. Reportérovi řekl, že od svých dvanácti let pásl strýcův dobytek. „Přes den, v noci, každý den, čtyři roky,“ řekl. Na prahu dospělosti očekával, že on a jeho sourozenci dostanou po malém kousku půdy, aby se mohli začít sami živit. „Najednou mi strýc řekl, že já nedostanu nic, protože nejsem jeho vlastní syn. … Kdybych dostal alespoň jedinou krávu. Ale on že ne, že nejsem jeho. Nemohl jsem zůstat, musel jsem odejít,“ vysvětlil.
Po tomto zážitku se prý reportér rozplakal a přiznal, že reportáž objektivní nebude.
Otec byl příliš starý a on příliš malý, aby se ubránili sousedům
Druhý ekonomický migrant Buba pochází také z Gambie, je mu 17 let a dosud pomáhal matce pěstovat rajčata, ale sousedi jim půdu sebrali. „Jeho otec byl příliš starý, aby je ubránil, a on sám byl ještě příliš malý,“ píše reportér. Matka jej poslala do Senegalu, když ale Buba viděl, že mnozí odchází do Libye, přidal se také.
Reportér upozorňuje, že slovní spojení „ekonomický migrant“ je stejně zákeřné jako „preventivní chirurgický raketový úder“, neboť vyvolává asociaci, která nás spíše vzdaluje od pravdy, než k ní přibližuje. „Za ekonomického migranta považuji toho, kdo ve své zemi umírá nebo nemá dost jídla,“ řekla Chaira Montaldová, šéfka misie Lékaři bez hranic v sicilském Pozzallu.
Kriminální gangy, prostituce. To je realita některých uprchlických táborů
V reportáži se pak uvádí, že existují velké rozdíly mezi jednotlivými uprchlickými tábory. Jako příklad té lepší varianty je uváděn ten, který otevřelo v sicilské Scicli sdružení italských protestantských církví. „Nenápadná budova v historickém jádru města má v suterénu učebny, v nichž se vyučuje italština, v přízemí je jídelna vyzdobená kresbami dětí, v patrech jsou kuchyně a ložnice pro pár desítek migrantů, jimž se nepřetržitě věnují sociální pracovníci,“ píše redaktor s tím, že oba výše jmenované teenagery našel právě zde.
Zcela jinak to ale vypadá v jiném sicilském městě Mineu: „4000 lidí natlačených do bývalých vojenských ubytoven, nekonečné čekání ve frontách na jídlo a lékařské vyšetření, kriminální gangy, prostituce. K nejbližším okolním budovám to je deset kilometrů. Na pohovor s komisí posuzující žádost o azyl nečekáte zákonem stanovené tři měsíce, ale rok. Na výsledek odvolání další rok či dva. Pokud se večer včas nevrátíte, stáváte se nelegálním migrantem,“ popisuje reportáž.
Tvrdí také, že se běžně překračuje kapacita jednotlivých uprchlických zařízení. Ví to prý starosta, lékaři, policie, oficiálně to ale neví nikdo. Tábory totiž spravují soukromé firmy a zvýšení kapacity by stálo víc peněz.
Stydím se za to, v jakém prostředí tu uprchlíky vítáme
Jenže překročení kapacity neznamená, že se nedodržuje jedno z nesmyslných bruselských nařízení. „Znamená to, že dvacetiletá žena ze Sýrie, jež v noci spí na zemi, cítí na tváři dech vedle ní ležícího muže z Eritreje, a že pokud je traumatizovaná a potřebuje psychologa, tak dřív, než se k němu dostane na řadu, převezou ji do jiného tábora,“ popisuje reportér tristní situaci v uprchlických zařízeních.
Jedna z lékařek pak popsala, že různé národnosti snášejí příchod do tábora různě. „Afričani jsou zprvu šťastní, občas i tancují radostí, že jsou naživu. Syřani jsou mnohem odměřenější, jsou zvyklí na jiný standard a někdy se při vstupní lékařské prohlídce ptají na heslo k wi-fi. Tehdy se velmi stydím za to, v jakém prostředí je tu vítáme,“ řekla reportérovi lékařka Chiara.
Deset umyvadel a ještě méně záchodů pro stovky lidí
V reportáži je pak popsáno, jak to vypadá v záchytném přístavu v přístavu v Pozzallu. „Hangár je rozdělený na dvě části zídkou do výšky ramen. Má oddělovat muže od žen, ale častěji separuje ty s kožním onemocněním od nenakažených nebo Syřany od lidí ze subsaharské Afriky. Pro stovky lidí je tu deset umyvadel a ještě méně záchodů. V menší části jsou palandy, ve větší jen deky na zemi.“
Někde dostane každý migrant půllitrovou láhev s vodou a boty, jinde nikoliv
Čtenář se také dočká popisu, jak to vypadá po připlutí lodi organizace Lékaři bez hranic s uprchlíky do přístavu v sicilské Augustě. „Jeřáb položí na molo můstek a na palubu nastupují hygienici v ochranných oděvech s rouškami. Provádějí zdravotní prohlídku. Podle zjištěných problémů každého označí papírovým náramkem s číslem. … Začínají vystupovat ženy, po nich děti, pak mladí muži. Pod můstkem každý z nich dostane do ruky půllitrovou láhev s vodou a gumové boty. O deset kroků dále měří lékař každému teplotu. Dalších deset kroků a vstupují do lékařského stanu, kde se opět zaznamenává anamnéza,“ popisuje reportér s tím, že za stanem si uprchlíci sedají na rozpálený beton, muž z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zjišťuje národnosti. Dvě hodiny po zakotvení lodi všichni odcházejí do stanu přímo v přístavu, kde stráví prvních pár nocí. Potom jsou rozvezeni do uprchlických táborů, které se prý stanou domovem některých z nich na mnoho dalších let.
Příchod migrantů do 80 km vzdáleného Pozzalla vypadá zcela jinak. Pasažéři na korvetě italského námořnictva nesedí ve stínu, ale na palubě přímo pod pražícím sluncem. „Každý, kdo je na lodi v jejich blízkosti, má kompletní biologický oblek. Namísto vody a bot je vítá mnohem hustší kordon policistů a každého muže, jenž má více vrstev oblečení nebo tašku, prohledávají,“ popisuje reportér.
A dodává, že jsou jen dvě témata, o nichž mu sám začal vyprávět úplně každý, koho na Sicílii zpovídal. „Peklo v Libyi a přesvědčení, že celý problém s migranty by byl brzy vyřešen, kdyby se s nimi lidé setkali osobně a nečetli o nich jen v novinách a na Facebooku,“ píše reportér. „Když se nějaký politik snaží přesvědčit voliče, jak jsou tito lidé nebezpeční, zvu ho k nám na návštěvu, aby se jim podíval do očí, těm těhotným ženám nebo ženám s dvojčaty, a řekl ‚ne, my vás tu nechceme, musíte se vrátit‘,“ řekl reportérovi starosta Pozzalla Luigi Ammatuna.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
