Nebudu zastírat, že jsem Stanislava Grosse jako politika neměl rád. Nelíbila se mi jeho politika, nelíbil se mi jeho styl. A především se mi nelíbily kauzy, kterými se ve skutečnosti reálně proslavil. Křišťálově čisté, že ani křišťálovější čistější to být nemůže – to nesmazatelně vstoupilo do dějin. A ani nyní, kdy Stanislav Gross podlehl kruté nemoci, se nezačnu připojovat k davům, které hovoří o velkém politickém talentu a dobrém premiérovi.

Jenže dnes jde o něco jiného. Jde o lidskou stránku věci, ne o tu politickou. Je spousta politiků, které nemám rád. A přeji si jejich trvalý a definitivní konec. Ale pozor – konec výslovně politický. Přeji si, aby již nadále nezastávali významné funkce, ve kterých mohou ovlivnit náš život. Ale přát někomu smrt, notabene smrt krutou, nelítostnou, smrt po těžké nemoci, která absolutně rozkládá to, co je na člověku lidské, která člověku bere poslední zbytky důstojnosti, to vyžaduje podle mého názoru až patologické poruchy osobnosti.