V roce 1990, když se otočil vítr, odjel Rudolf Jindrák symbolicky zakládat generální konzulát do Mnichova, který komunisté zavřeli jako jeden z prvních těsně po únoru 1948. „Bylo to obrovské dobrodružství, dva měsíce jsem spal na zemi ve spacáku v pronajaté místnosti, chodil jsem telefonovat do budky, protože nebyly mobily. Dělala se hlavně konzulární agenda, ale v Mnichově nelze nedělat politickou agendu, i s ohledem na minulost. Do Prahy jsem se vrátil jako ředitel odboru pro střední Evropu a začala důležitá etapa vyjednávání Česko-německé deklarace,“ zavzpomínal diplomat.

 

Na otázku Stanislava Novotného, zda je se zněním tehdejšího dokumentu, který vzbudil mnoho vášní, spokojen, diplomat odpověděl… diplomaticky: „Musíš si dát na misky vah pro a proti, vždy se to nějak vyvažuje. Mohli bychom být v pozici Polska a Řecka, mohli bychom na sebe hrozit přes hranice, tím, že budeme vyžadovat vzájemně reparace a připomínat si minulost. My jsme to uzavírali právě s ambicí ty vztahy nezatěžovat otázkami z minulosti. V té době jsme navíc vstupovali do EU a NATO, a Američané nám tehdy říkali, že pokud chceme být v NATO, musíme si srovnat vztahy se sousedy. Myslím, že nás to neomezuje. V některých věcech jsme mohli být důraznější, ale přece jen Německo je velkým partnerem, jsme na něm ekonomicky závislí, tak jsme museli udělat nějaký kompromis.“