Podle svých slov Šindelka při psaní románu hovořil s migranty ze Sýrie či Afghánistánu, nakonec ale jejich výpovědi nepoužil. „Dlouho jsem nebyl tak znechucený a zděšený,“ podotkl k utrpení migrantů. Zároveň se pozastavuje nad tím, zda nestojíme na prahu dalšího holokaustu. 

Ke knize ho přivedla zpráva o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladícím voze rozkládala těla semdesáti udušených migrantů. Ve stejné době se mu totiž narodila dcera a on začal být podle svých slov na vše citlivější. Přemýšlel totiž, co jí odpoví, až se ho jednou na migrační krizi zeptá. „Budeme sedět v Evropě obehnané ploty a zdmi a já jí řeknu: To víš, my jsme pro vás tenhle svět zabezpečili, ale vykoupilo to utrpení jiných národů?“ konstatuje autor knihy, jejímž hlavním hrdinou je arabský kluk, jenž cestou do Evropy prožívá peklo. Mimo jiné i třeba od mladých evropských teenagerů.