Sedláček nejdříve rekapituluje, jak nevinně to všechno začalo. „Původním argumentem byla diverzifikace. Západní evropské trhy činí příliš velikou část našeho zahraničního obchodu, tak pojďme hledat odbytiště jinde. Což zní částečně logicky, ale jen částečně. Je to jako mít hlavního odběratele, který je řádný a spokojený, vypočitatelný, pravidelný a bere si ode mne drtivé množství výrobků, ale já bych se rozhodl hledat si (pro jistotu) malého odběratele. Potud O. K. Problém je, pokud se kvůli tomu malému odcizím tomu tradičnímu věrnému velkému. Navíc sázka na Rusko je vše, jen ne sázka na jistotu, zdůrazňuje a doplňuje celou věc čísly.

„Rusko činí kolem tří procent našeho exportu, Čína procento jedno. Má cenu kvůli těmto čtyřem procentům měnit ráz Česka? Má cenu tyto dvě země vůbec řešit a věnovat jim tolik času? A měnit kvůli nim duch zahraniční politiky?“ Ptá se.

Sankce Rusko bolí

I kdybychom prý zdvojnásobili vývoz jak do Ruska, tak do Číny, ve srovnání s vývozem do Evropy by to byla stejně jen kapička. „Ruská ekonomika ve srovnání s evropskou je jedna osminka. Jedno procento evropského růstu se tedy (vy)rovná osmi ruským. Celá ruská ekonomika je tak zhruba stejné velikosti jako Itálie,“ dokládá nepřiměřenost péče věnované Rusku i Číně.