V tomto červencovém cyrilo-metodějsko-husovském týdnu se mi pravidelně vybavuje scénka, kterou nám před dvaceti lety vyprávěla dcera. Na reálném gymnáziu v Kroměříži se v hodině dějepisu ptá profesorka žáka, co si připomínáme 5. července. Student neví a profesorka mu prozradí, že si připomínáme příchod věrozvěstů. „A co si připomínáme šestého července?“ pokračuje profesorka. Student marně pátrá v paměti a nakonec hádá: „Odchod?“

Každá generace se rodí nepoznamenaná historií. Jako čistý list, na který lze napsat, ale také nenapsat cokoli. Historická paměť je dědictví, předávané z generace na generaci. Je to štafetový kolík, který běžec podává na konci svého úseku. Každá generace ovšem odevzdává té následující dědictví pozměněné o aktuální zkušenost. Pokud minulé nerezonuje se současným, v historické paměti bledne. A z minulosti se může vynořit jen to, co nám vložila do paměti generace před námi.

Říká se, že současnost a budoucnost je jasná, pouze minulost je nejistá. Historici vybádali, že k nám Cyril s Metodějem přibyli na jaře 863. Jejich příchod se původně slavil 9. března. Jedním z důvodů přesunu svátku na 5. července byla snaha konkurovat vzrůstajícímu kultu Jana Husa. Zda ale Cyril, Metoděj a Hus přežijí v historické paměti příštích generací, záleží na tom, zda se tyto budou hlásit ke Slovanům, ke křesťanství a k pravdě. Nic z toho není samozřejmé, jak naznačuje příběh studenta, který se nepřipravil na hodinu dějepisu, protože řešil něco aktuálního a subjektivně důležitějšího s kamarády v hospodě. Stačí málo, a přetrhne se nit, kterou už nikdo nespojí.