V knize například Šafr uvádí, že „legenda o slavných vítězstvích husitských Čechů nad německými křižáky živila český nacionalismus zhruba od poloviny 19. století, přispěla k převládající hrdinské ideologii první republiky a nakonec nasytila ideologii režimu KSČ. Tato agresivní a vládnoucí ideologie pak při oslavě husitství dovedně spojila protiněmeckou zášť s protikatolickou nenávistí, čímž podpořila proruské a ateistické směřování režimu.

Tyto destruktivní emoce pak korunovala předstíráním, že husité byli vlastně předchůdci komunistů, kteří usilovali o rovnost a beztřídní společnost. K takovému obrazu bylo potřeba historický obraz silně zjednodušit a zmanipulovat. Byl téměř zakryt fakt, že šlo o vypjatě náboženské hnutí, jehož základní charakteristikou bylo očekávání druhého příchodu Krista (v teologickém jazyce parusie), který se měl zjevit přímo zde, v Čechách, a skrze Čechy měla lidstvo potkat spása a konečné vítězství Dobra nad Zlem. O tom se ve školách za socialismu téměř mlčelo – místo toho jsme poslouchali nesmysly o třídním boji.“ Stejně tak vyzdvihuje, že byla zamlčena i národnostní rozmanitost na obou stranách. Poukazuje, že mezi křižáky lze najít vedle Němců, také Francouze, Holanďany, Uhry i třeba Španěly. Husitství bylo podle něj jistě českým fenoménem, ale i mezi husity lze najít německy mluvící jednotlivce nebo třeba Angličana Petra Payna.