Těžko říci, kde se stala skutečně chyba a proč kvůli této úspěšné politice strachu, která slibuje neústupnost vůči EU v otázkách migrace, obranu „národních zájmů“ i národní měny hrozí podle některých komentátorů skluz země do tábora neliberálních, poloautoritářských režimů.

„Jedni říkají, že jsme prý národ nesamozřejmý, který se ve svých dějinách tolikrát musel obávat o svoji existenci, že se strach z budoucnosti i vnějšího světa stal součástí jeho genetického kódu. Další namítají, že se spíše ještě stále potýkáme s pozůstatky éry komunismu, což se dá prý doložit podobnými trendy v jiných postkomunistických zemích. Podle jiných máme prý problém s identitou?“ rozepsal se Pehe na blogu Aktuálně.cz a připustil, že něco pravdy bude na každém z těchto vysvětlení.

Jisté však je, že za obrázkem ekonomicky prosperující země se skrývají i věci ne tak pozitivní. Nejde prý pouze o největší spotřebu některých návykových látek na světě, chátrající dopravní infrastrukturu, nevýkonnou byrokracii, excesy soudní i policejní moci, ubohou politickou kulturu nebo skutečnost, že v údajně prosperující zemi je téměř milion lidí v exekuci. „Horší je převládající nedostatek ambicí, vizí jako vše prostupující průměrnost. Od rozpadu Československa je Česko tím, co ze společného státu zbylo – krčící se ustrašená země ve své kotlině neusilující o aktivní vůdčí roli téměř v ničem,“ řekl.