Jak hodnotíte šest let konfliktu na Ukrajině?
Konflikt Ukrajině vůbec neprospěl. Jako všude jinde, válka nepřináší nikdy nic dobrého. Když jsem na Ukrajinu začala jezdit někdy kolem roku 2006, měla jsem pocit ohromné svěžesti v této zemi. S příchodem krize a konfliktu cítíte z mnoha lidí jakousi beznaděj.
Z pohledu obyčejných lidí zde nastalo období nejistoty. Vždy, když něco nefunguje, je na to odpověď: „To je způsobeno válkou…“ Znám mnoho Ukrajinců, kteří setrvávají v České republice, protože utíkají před povolávacím rozkazem do armády. Mnozí usilují o práci či studium v ČR ze stejného důvodu.
Udělal Michal Šmarda dobře, když ,,položil" stranickou nominaci na ministra kultury?Anketa
Jste v kontaktu s lidmi na Ukrajině. Jaká je realita všedních dní obyčejné rodiny, kterou současná situace výrazně zasáhla? Jak se tam mají děti a senioři?
Situace není zřejmě všude stejná. Nevím, zda je tomu tak všude, ale moc dobře nefunguje zdravotnictví. Co vím z osobních zkušeností mých přátel, pokud nemáte peníze a nezaplatíte si léky, není vám aplikován žádný lék. Při nástupu do nemocnice si musíte zaplatit i gumové rukavice pro personál, ložní prádlo… Pro staré lidi je zde život dost složitý, mají velmi nízké důchody a většinou je stejně živí jen to, co vypěstují na poli.
www.scvp.eu
Předsedkyní je historička Dagmar Martinková.
Sdružení vzniklo v roce 1990. Zaměřuje se na objektivizaci a prezentaci historických zkušeností české menšiny na Volyni, která se začala navracet do rodné vlasti po válce, v roce 1947. Národní muzeum spolu se Sdružením připravilo putovní výstavu o osudech Čechů na Volyni. Kvalifikovaní historici připravují doplnění a dopracování dějin menšiny, byla vydána historická mapa o Češích na Volyni, jsou vydávány knihy s volyňskou tématikou, fungují internetové stránky www.scvp.eu.
Volyňští Češi jsou etničtí Češi a jejich potomci usazení od druhé poloviny 19. století ve Volyni (jako počátek se uvádí rok 1868) po odchodu z Rakouska-Uherska. Na Volyni zakládali i celé vesnice „na zelené louce“ a přispěli k celkovému rozkvětu obydlených území. Zároveň byli stále věrni české zemi, což se nesmírně projevilo například ve 2. světové válce. Mezi potomky volyňských Čechů žijících na Ukrajině je o návrat do Česka stále ještě zájem: Například i v roce 2014 – po revoluci na Ukrajině a obsazení Krymu Ruskem – projevili někteří volynští Češi z Žytomyrské oblasti zájem o navrácení.
Infobox
Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel
Celkově jako spolek se snažíme pomáhat nově příchozím potomkům Čechů z Ukrajiny. Přichází mnoho mladých rodin. Různí podnikatelé a firmy nám zasílají nabídky, které pak pro příchozí zprostředkováváme. Nebo pomáháme zájemcům o studium na našich školách. Co se týká školství na Ukrajině, v tom nemám až takový přehled, ale na západní Ukrajině jsem měla možnost několik škol navštívit a fungují velmi dobře.
Chápou čeští politici, co se na Ukrajině děje? Vybavuji si, že jste před časem kritizovala ministra zahraničí…
Co se týká našich politiků a jejich povědomí o dění na Ukrajině, nejsem si jistá, zda mají dostatek informací. Když v lednu vznikl názorový spor k přijetí zákona na Ukrajině o uznání banderovců válečnými veterány, slíbil ministr zahraničí, že vznikne česko-ukrajinské fórum, které by podobné věci řešilo. Požádala jsem tedy Ministerstvo zahraničních věcí, zda bychom se mohli jako spolek podílet na aktivitách fóra a přispět tak svými zkušenostmi. Dostalo se mi pouze odpovědi, že fórum či komise ještě nebyla ustavena…
Jaké máte nyní, po parlamentních volbách, očekávání od ukrajinských čelných politiků? Přikláníte se spíše k tomu vojensky a politicky pomáhat Ukrajině v boji proti Rusku, anebo ke smírnému řešení?
Ráda bych věřila, že vývoj na Ukrajině bude směřovat k lepšímu. Podle mediálních zpráv to tak také vypadá, ale když se ptám lidí z Ukrajiny, jak vidí svého nového prezidenta, krčí rameny. Nejsou si jistí. Znají jej především jako herce, ale jak moc vážně tu svoji současnou roli bude hrát, nevědí.
Myslím si, že vše by mělo směřovat ke smírnému řešení. Jenže to se někdo musí diplomaticky povznést, jedna nebo druhá strana. Je tam tolik historických křivd, že je těžké je překročit a jít dál. Rozhodně bych k řešení nepřistupovala vojensky, možná ani ne politicky. Možná spíše nabídnout pomoc po ekonomické či vzdělávací linii, napomoci stabilitě a rozvoji infrastruktury, průmyslu, zdravotnictví… Tak, jak to umíme i v jiných zemích. Tak, aby se země sama pozvedla – velké zásahy zvenčí mnohdy vedou k závislosti na pomoci, a to je pak začarovaný kruh.
Kdybyste mohla vrátit čas zpátky, co byste z pozice Západu, Evropské unie, udělala ve věci otázky Ukrajiny jinak?
Evropská unie neměla slibovat, ale naopak začít hospodářskou spolupráci a ukázat, jak má vše běžet, aby ekonomika, obchod, zemědělství, spokojenost obyvatel a stabilita na Ukrajině našla reálné opěrné body. Mnoho Ukrajinců uvěřilo, že jakmile země vstoupí do EU, potečou dotace a bude lépe. Ale jaká je vlastně cesta do EU, že musí v zemi zavládnout zákon a pořádek, likvidace korupce, o tom se už moc nemluvilo.
Jak hodnotíte politiku protiruských sankcí – bylo to k dobru věci?
Co se týče protiruských sankcí, mám pocit, že jen Rusko posílily. Uvedu jeden příklad: Rusko od nás dováželo velké množství mléčných výrobků, hlavně sýrů. Výsledek? Naše podniky přišly o velké zahraniční zakázky a Rusko se naučilo vyrábět svoje vlastní mléčné výrobky. V důsledku byli potrestáni naši lidé, protože byli propuštěni pro nedostatek práce. Ale i takové důsledky může mít vysoká mezinárodní politika.
Ekonom Tomáš Sedláček říká, že „s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat“. Jakou pozici vůči Rusku teď celkově zaujmout?
S Ruskem jsme obchodovali vždy, i za první republiky, a současně i celá západní Evropa. Byť byl tehdejší totalitní bolševický režim všemi odsuzován. A přece jsme zůstali svébytní. A dnes je v Rusku režim relativně demokratický, i se svými specifiky.
Myslím, že už T. G . Masaryk ten problém velmi dobře pojmenoval: že bychom měli vycházet z naší polohy uprostřed Evropy. Je třeba komunikovat a obchodovat s východem i se západem. Když nejsme velmoc a nevládneme silou, o to víc musíme být chytřejší.
Fotogalerie: - Mladý křesťan v Severní Koreji
Co se týče českých vztahů s Ruskou federací, prezident Zeman přijal na příští rok pozvání Vladimira Putina na oslavy konce války. Je dobré současnému Rusku prokazovat takovou čest?
Zřejmě nyní budu hovořit zejména jako historik a v historii odpověď také spočívá. Příští rok je 75 let od ukončení druhé světové války. A ať se díváme na tuto válku jak zleva nebo zprava, nejvíce obětí měli Rusové. A také obětovali nejvíce vojáků, a i když se objevuje mnoho článků, jak zmenšovat či zpochybňovat osvobozovací akce naší země, faktem zůstává, že ruští či sovětští vojáci na našem území umírali v boji proti německým okupantům.
A za druhé, na území tehdejšího Sovětského svazu vznikla naše zahraniční armáda, 1. československý armádní sbor, který pak v součinnosti s Rudou armádou osvobozoval sovětské území a poté Československo. Ať v tom hledáme jakýkoliv politický podtext, vytvořili nám podmínky k znovuvytvoření naší armády!
Takže řekla bych, že přeneseně čest prokazujeme těm padlým. Chápu, že pro určitou část veřejnosti je Rusko i díky roku 1968 hořkým soustem. Měli bychom se však umět přes určité historické křivdy přenést a podívat se na to z jiného úhlu. Jsme přece vyspělý národ.
Psali jsme:
Vnímáte Putina v jeho současné podobě jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko?
Prezident Putin je ve své zemi velmi respektovanou a oblíbenou osobností. Asi nikdo však není ideál. Je s ním však spojen nástup pořádku v zemi, růst platů a celkové bezpečnosti. Rusko je největší stát světa a pro řízení takového kolosu je zřejmě nutný řád. I to jsou moje osobní zkušenosti z návštěv Ruska.
Podporuje podle vás Putin rozvrat EU?
Zda Putin podporuje rozvrat EU, na to by zřejmě odpověděly lépe naše zpravodajské služby. To, že EU má tendenci se šířit na východ, Rusku vadí, považuje jej za svoji sféru vlivu. I z historických důvodů.
Po ukrajinské krizi v letech 2013 a 2014 jsme se podle některých stali obětí útoků ruské propagandy; nebo se spíše jen ukázalo, že výrazná část veřejnosti nestojí o prozápadní politiku?
To je strašně složitá otázka a není to na krátkou odpověď! Nemyslím, že jsme se stali obětí ruské propagandy, spousta lidí si dává pozor, co přichází z Ruska. Někdy bych řekla, že je to až chorobné. Domnívám se, že nedostáváme dostatek relevantních informací. Některé reportáže z východu mají podivnou polovičatou vypovídací hodnotu, je těžké se v situaci vyznat. A to je pak základ pro dezinformace.
A v rámci migrační krize v roce 2015 se naše společnost svým odmítavým postojem bránila legitimnímu nebezpečí, nebo se propadla do nenávisti, kterou podpořily dezinformace?
Migrace vzbudila velké obavy. Není se čemu divit. Přicházela kultura, která žádala pomoc, ale z kapes jí padaly slušné značky mobilních telefonů a potraviny nechávali pohozené v okolí táborů… Tady bych se zřejmě snažila stejně pomoci jako Ukrajině – podpořit rozvoj u nich doma, v jejich zemi, aby neměli důvod odcházet.
Co se týče dezinformací a fake news, jak se s tímto potýkají historici? Je to fenomén dneška, nebo…?
Není to fenomén jen dneška, je to jen rychlejší. Díky sociálním sítím. Nepřemýšlíme, uvěříme a pošleme dál. S tím by měla pracovat mediální výchova, už na základních školách. Když jsem učila dějepis a žáci měli zadán referát, dotlačila jsem je k tomu, aby si našli informace ze tří zdrojů a porovnávali.
Jednou velkou dezinformací, která zasáhla svět historiků, je případ Věry Sosnarové, která se údajně neoprávněně snažila získat odškodnění od státu za utrpení v ruských gulazích, kde ale vězněna nebyla. Co si o tom myslíte? Je to znesvěcení pamětníků a všech skutečných obětí válek, holocaustu a dalších hrůz nedávné historie? Nebo – jak zaznělo od jednoho historika – je důležitější ten příběh a jeho emoce bez ohledu na to, zda se stal?
To je dost citlivá věc. Na besedě s paní Sosnarovou jsem byla. Řeknu k tomu asi tolik, že spousta volyňských Čechů, kteří byli v gulazích, nikdy nedostali žádný doklad o tom, že tam byli. Sovětská strana nic nedodala, s tím, že nic nenašli. A tak tito lidé žili až do své smrti s minimálním důchodem, na hranici žebroty, a přitom v gulagu byli. Dodnes neexistují žádné doklady, kde z nich mnoho navždy skončilo. Takže na dokumenty z bývalého Sovětského svazu mám svůj názor. A pak – co je gulag? Těch byly tisíce, avšak dalších přidružených pracovních vesnic či kolonií byly desetitisíce, které dosud nejsou zmapovány.
Bezpečnostní a informační služba (BIS) před časem upozornila, že ve školách se učí sovětský výklad moderních dějin. Také si to myslíte? Na čem je to třeba vidět?
Mě by především zajímalo, na základě jakého sledování na to BIS přišla. Protože jedna věc je, co je v učebnicích, a druhá, co učitelé učí. Je možné, že učitelé starší generace prostě učí po starém, takové kolegy jsem měla. Ale jsem přesvědčena, že mnoho mladých učitelů dokonce hledá nové projekty a zdroje, jak učit o dějinách 20. století moderněji, interaktivně a s porozuměním.
Letos si máme i my co v listopadu připomínat – 30. výročí sametové revoluce. Ale zatím tento rok ani u nás příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti?
Je to příliš mladá historie. Sotva jsme minulý rok doslavili 100 let republiky, už je tu další výročí. Možná jsme v období jakéhosi hodnocení vývoje, kam jsme se posunuli a jak dál pokračovat. Dorůstají nové generace, které se v tomto řádu již narodily a vůbec to takto nevidí. Ale je dobře, že se veřejnost vyjadřuje, a je dobře, že ty demonstrace můžou být.
Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení a jídlo či díky hrozbě exekucí?
Myslím si, že jsme v období stability, a ať to posuzujeme jakkoliv, máme se dobře. Kdo chce pracovat, pracuje. Máme fungující sociální systém, kdo je sociálně znevýhodněn, stát se o něj postará. Kdo si to nemyslí, ať se zajede podívat do jiných států, kde takový systém nefunguje.
To, že si lidé víc závidí, je vývoj společnosti. Dnes se pěstuje individualismus, honíme se za kariérou a občas zapomínáme na základní hodnoty. Kdybychom se zastavili v tom každodenním shonu a rozhlédli se, zjistili bychom, že žijeme ve velmi krásné a prosperující zemi. To pochopí však jen ten, kdo to udělá a má otevřenou mysl.
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Lze ho zhodnotit bez nánosu patosu a povinné oslavy, ale zároveň se vyhnout urážkám a mýtům o jeho osobě?
Václav Havel. Je to pro mě porevoluční prezident, který byl na správném místě ve správnou dobu. Osobností či hrdinou však pro mě až tak moc není.
Vy sama jezdíte už šest let po republice s besedami a přednáškami na téma volyňských Čechů. Co se jimi snažíte změnit či ukázat?
Besedy a přednášky na téma volyňští Češi dělám v souvislosti s cestováním naší putovní výstavy (o výstavě a přednášce jsme psali zde). Jako historik se domnívám, že toto téma v rámci našich národních dějin je velmi zajímavé a osudy volyňských Čechů v mnoha případech mají potenciál osvětlit dění v 1. a 2. světové válce, a stejně tak dějiny Ruska a Ukrajiny trochu z jiné strany.
A protože na besedy chodí i potomci volyňských Čechů, kteří už o svých předcích mnoho neví, cílem je, aby se také i oni dozvěděli více. I díky setkávání s dalšími pamětníky, kteří se na Volyni ještě narodili, tak jen doplňuji své vědecké bádání o jejich vzpomínky.
A samozřejmě v rámci besed přijde tzv. řeč i na současné dění na Ukrajině. Ale to není cílem mých besed. Zatím.
Na září plánujete zájezd na Volyň. Jaký účel má?
Zájezd na Volyň v září je zaměřen na slavnostní vysvěcení hřbitovní kaple na českém hřbitově u bývalé české vesnice Dembrovka. Volyňští Češi se na její obnovu složili a tak spolufinancují opravu. Na Volyni je mnoho českých hřbitovů, které jsou zarostlé a neudržované. Naštěstí, někde funguje výborná spolupráce s místními Ukrajinci, a tak se dají uskutečňovat i podobné aktivity.
Mimochodem, jak se vám líbil film „Volyň“, který vyvolal kontroverzní reakce (proti jeho odvysílání protestoval například i ukrajinský velvyslanec v České republice)? Prohlubuje podle vás film nenávist či historické křivdy mezi národy?
Film Volyň je jen odrazem dlouhodobého narovnávání historie v Polsku a polské menšině na Volyni v době druhé světové války. Není to tedy otázkou několika posledních let. V Polsku vyšla dlouhá řada vědeckých prací o událostech na Volyni. Že docházelo k bestiálnímu vraždění menšin a skutečné genocidě, je bohužel pravda. A ten film to ukazuje ve velmi naturalistické podobě. I já jsem mohla vyslechnout několik svědectví volyňských Čechů o tom, co se zde dělo. Tyto události jsou velmi bolestivé pro všechny zúčastněné, pro některé ztráta vlastních členů rodiny, pro někoho bezpráví a možná nenávist, pro někoho pobouření a nepochopení, protože podobné věci se údajně neděly… Je však nutné o tom mluvit. Dlouhodobě také sbíráme podklady a připravujeme publikaci o životě volyňských Čechů na Volyni v době druhé světové války.
Dagmar Martinková se narodila ve Vyškově dne 29. srpna 1975, s rodiči žila v nedalekých Bohdalicích. Její babička, rozená Libuše Nováková, a dědeček Josef Maňhal, pocházeli z Novin Českých na Volyni (v regionu Dubno). Babička se do Československa vrátila jako příslušnice 1. československého armádního sboru v květnu 1945. Martinková studovala na Univerzitě v Hradci Králové obor historie-archivnictví. Pokračovala v navazujícím magisterským studiem historie se zaměřením na mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykové univerzitě v Brně.
Založila v rodných Bohdalicích regionální muzeum s interaktivní keramickou muzejní dílnou a další společenské aktivity, například krojované hody nebo Carské slavnosti (připomínka pobytu cara Alexandra I. v Bohdalicích roku 1805). V roce 2011 začala pracovat v Historicko-dokumentační komisi Sdružení Čechů z Volyně, kde vytvořila společně s dalšími členy komise putovní výstavu „Návraty volyňských Čechů“, jež byla slavnostně inaugurována v září 2012 v Senátu v Praze při příležitosti konference věnované 65. výročí návratu volyňských Čechů do vlasti. Tentýž rok byla přijata na Univerzitě Karlově k doktorandskému studiu, obor české a československé dějiny. Přednáší tématiku volyňských Čechů jak na univerzitě, tak v rámci putování výstavy po celé ČR. Publikuje v řadě sborníků a odborných periodik. V roce 2014 organizovala konferenci v Senátu na téma „Podíl volyňských Čechů na vzniku a obnově Československa“ k výročí 100 let od vzniku České družiny a 70 let od Karpatsko-dukelské operace. Ve spolupráci s Ministerstvem obrany zorganizovala na konci roku 2015 celostátního setkání volyňských Čechů. Předsedkyní Sdružení je od října 2015.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lucie Bartoš
