Česká vláda podle Uhla v současnosti šlape po ideálech Evropské unie. Tedy svobodě, demokracii, rovnosti, lidské důstojnosti a hlavně solidaritě a toleranci. To jsou hodnoty, které jsme se zavázali uznávat a šířit ve chvíli, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. Podepsali jsme totiž Lisabonskou smlouvu. I když nám to chvíli trvalo.

Uhl také připomíná, že sami jsme národem, který mnoha emigrantům již pomohl. Česká společnost zvládla přijmout tisíce lidí. Ale i naopak. Ti, kteří z naší země v dobách nouze odešli, se stali jejími největšími ochránci a vlastenci. „Československý exil byl za nacistické okupace hlavní složkou odporu a odboje,“ píše Uhl.

A když od nás odcházely „statisíce Čechoslováků“ v srpnu 1968, tak i přestože by dnes dostaly nálepku „ilegálních ekonomických migrantů“, vždy je bez problému přijali. Ať již v Rakousku nebo v USA či například v Austrálii. „Xenofobní nálady dnešní české společnosti jsou sice menšinové, ale hlasité. Vzhledem k této minulosti jsou velkou ostudou. A vláda, navíc nejsilněji zastoupená sociálnědemokratickou stranou, je ještě podporuje,“ soudí Uhl.

Pokud podle Uhla chceme zvládnout uprchlickou krizi, musíme spolupracovat. Jak jednotlivé členské země EU mezi sebou, tak s uprchlíky samotnými. A proto poukazuje na dvojí solidaritu. Vnější a vnitřní. „Nelze se smířit s tím, aby Německo, Rakousko a Švédsko trpěly potížemi z migrace prostě proto, že evropskou hodnotu solidarity berou vlády těchto tří států vážně a uprchlíky ve větší míře přijímají,“ vysvětluje Uhl a dodává, že se ale nemůžeme smířit ani s tím, že země jako Maďarsko, Řecko a Itálie jsou vystaveny ohromnému náporu uprchlíků a samy jej nezvládnou.