Nepříznivý stín na ministra spravedlnosti Roberta Pelikána vrhá situace, která nastala poté, co se jím podepsaná vyhláška z 22. dubna o nových povinnostech insolvenčních správců stala od 1. srpna účinnou. Podřídili se jí všichni insolvenční správci s výjimkou jednoho jediného. Tím je Administrace insolvencí City Tower, která má stále více než sedmdesát poboček, a nemůže tak plnit povinnost nepřetržité fyzické přítomnosti v provozovně po celou dobu úředních hodin, kterou každému insolvenčnímu správci vyhláška 101 ukládá. Společníky této insolvenční kanceláře jsou JUDr. Jaromír Císař, JUDr. Pavel Smutný, Mgr. Petr Michal a Mgr. Oldřich Řeháček, vesměs lidé z Advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný.

Tuto advokátní kancelář nynější ministr spravedlnosti velice důvěrně zná. Vždyť v ní Robert Pelikán v roce 2002 začínal jako advokátní koncipient a působil zde až do roku 2007, kdy složil advokátní zkoušku. Proč tedy právě Administrace insolvencí City Tower dělá ministrovi „potíže“ a odmítá se vyhlášce podřídit? Zlé jazyky hovoří o tom, že ministerská vyhláška a ruku v ruce s ní neuposlechnutí jediného insolvenčního správce pomohlo vytvořit pro ministrovy bývalé zaměstnavatele prostředí ohromné konkurenční výhody při získávání případů. Ta spočívá v tom, že všichni ostatní insolvenční správci sklonili hlavy a zredukovali počty svých poboček na maximální možný počet čtyři. Více jich správce kromě své centrály během týdne osobně obsadit nestihne.

Čím více poboček, tím více peněz. Profit mají ministrovi bývalí zaměstnavatelé

Ministerstvo spravedlnosti vznik vyhlášky odůvodňovalo snahou omezit zřizování fiktivních provozoven insolvenčních správců, kteří se tak chtěli dostat k většímu množství insolvenčních řízení. Případy dlužníků se přidělují takzvaným kolečkem: správci jsou podle svého sídla zapsaní u příslušného soudu, který jim dodává dlužníky popořadě, aby se na všechny dostalo rovnoměrně. Každá další, byť fiktivní pobočka násobí počet přidělených případů. Šéfovi resortu Robertu Pelikánovi se nelíbilo, že na tento model, v němž jde o stovky milionů, mohou doplácet dlužníci i věřitelé, protože správci nemohou zvládat práci tak, aby dlužníkovi pomohli najít nejlepší cestu k oddlužení a zároveň věřitelům vymohli co nejvíce peněz.