Tahanice kolem sochy maršála Ivana Koněva vyvrcholily tím, že na její sokl někdo nasprejoval letopočty, které jsou s ním nechvalně spojené. Jak to ale s našimi památníky vypadá v Rusku? Reportér ParlamentníchListů.cz projel největší zemí světa ze západu na východ a kvůli knize Špionem Běločechů v Rusku, která nedávno vyšla, mapoval, v jakém stavu jsou tam hroby a pomníky československých legionářů. Ti Ruskem projížděli před sto lety.
Samarská nenávist
„Víte, co píší Češi na památnících legionářům? A stavějí je po celém Rusku. Najdou si vlivnou skupinu, jako u nás v Samaře, a snaží se ji přesvědčit. Je tam česky napsáno: ‚Smekněte před mohylou hrdinů.‘ Nicméně jsme jednotní v tom, že nápis musí být čestný. V opačném případě jde o podvod, o pokus změnit paměť národa. Nápis by měl znít ne česky, ale rusky: ‚Zradili svého císaře. Zradili členy samarského Komuče. Zradili admirála Kolčaka. Rabovali v domech pokojného obyvatelstva. Oloupili Rusko. Jen v Samaře zastřelili tisíce mužů, žen a dětí. Nezapomeneme‘,“ napsala kdysi redaktorka Nina Bogajevskaja v Sociálních novinách.
Dokonce se kvůli tomu konala menší demonstrace. V Samaře měl být totiž obnoven bývalý památník legionářů, ale po hysterii v Sociálních novinách se na místo vydalo zhruba deset důchodců, kteří křičeli, že banditům se tady nic stavět nebude. Jde o malé rohové náměstí, kde již stojí pomník zastřelených rudoarmějců. Ostatně deník Samarské zprávy kvůli tomu udělal v ulicích města anketu a z deseti dotázaných se o legionářskému památníku nikdo nevyjádřil pohrdavě či zamítavě.
Podle Bogajevské byli Češi v armádě Rakouska-Uherska, jako Čečenci v armádě Ruska, tedy podvratní živlové. „Když mladá dívka ze Samary bodla nožem důležitého legionáře, který ji znásilňoval, Češi ji pověsili a s ní i celou rodinu, včetně dvou malinkých sester,“ stálo také v článku. Před příchodem Rudé armády do Samary si prý legionáři odvezli šest set vagonů plných kůží, mědi, knih, nábytku a dalších věcí, čímž se prý naplno projevila česká národní povaha podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Článek vyvolal obrovský poprask. Další články a komentáře o tom, jací byli legionáři grázlové, následovaly.
Články mi tehdy se sebezapřením oxeroxoval Jurij Menčik, ředitel Muzea historie kujbyševské železnice v Samaře. „Jde o dost tendenční články s úmyslem poškodit odkaz legionářů. Historicky tady Čechoslováci nemají dobrý obraz. Sovětská propaganda udělala své,“ dodal a začal xeroxovat další články, v nichž redaktoři naopak jasně argumentují, že důkazy pro popsané zrůdnosti neexistují. „Co se týče madam Bogajevské, je zdejším největším provokatérem. Když nazvala český lid fašisty a vrahy, postavili jsme se tomu, ale z Prahy kupodivu nepřišel žádný oficiální protest. I proto tady komunisté mohou pořád slavit vítězství,“ napsal mi pak Menčikův odborný kolega, historik Igor Efimov.
Dle posledních dostupných zpráv snad pomník legionářů v Samaře nakonec stát bude. Starosta města Oleg Fursov poukázal na dlouhodobý odpor části veřejnosti k vztyčení pomníku na dříve odsouhlaseném místě v sousedství pietního místa věnovaného zastřeleným rudoarmějcům. Nakonec se s českou stranou dohodl na jiném místě a přislíbil, že náklady na instalaci pomníku bude město financovat ze svého rozpočtu a pomník bude zhotoven do konce dubna 2018.
Z veteránského odboru
Dohody ohledně česko–ruské spolupráce na obnově a údržbě válečných hrobů a památníků vysvětlil před několika lety ParlamentnímListům.cz Pavel Filípek z odboru pro válečné veterány na Ministerstvu obrany ČR: „Když zpočátku Rusové slyšeli o našich legionářích, tak z toho nebyli příliš nadšeni. V roce 2010 jsme se důrazně ohradili proti nedodržování mezivládní dohody o válečných hrobech ruskou stranou. Až poté nastal obrat v jejich přístupu k hrobům našich legionářů. Rusové mají totiž eminentní zájem na tom, aby se u nás udržovaly sovětské válečné hroby. Je jich tady nepoměrně víc a jsou v pořádku. Jejich myšlení se sice změnilo, ale pořád tam válečné hroby obnovujeme za naše peníze. Zatím se nám podařilo dosáhnout, že obnovené pomníky a památníky převezmou do své správy a budou je udržovat. Nicméně naším cílem je, aby obnovu válečných hrobů, které byly prokazatelně zničené, financovala ruská strana.“ Jako problematické z hlediska památníků zmínil tehdy několik ruských měst.
Běločeši s rudoarmějci
Některé sto let staré události je třeba připomenout, ale stručně. Z Čechoslováků žijících v Rusku anebo z těch, kteří byli v první světové válce zajati ruskou armádou či přímo přešli na její stranu, vzniklo dobrovolnické vojsko čítající posléze až 60 tisíc mužů. Nutno dodat, že velká část zajatých Čechoslováků bojujících za Rakousko-Uhersko zůstala v zajateckých táborech. Rusko se poté z Velké války stáhlo a propadlo se do chaosu občanské války, v níž proti sobě bojovaly Rudá armáda a Bílá armáda, tedy rudoarmějci proti bělogvardějcům.
Fotogalerie: - Ruská štreka legionářů
Čechoslováci, kteří se chtěli dostat do Evropy loděmi z dálněvýchodního přístavu Vladivostok, byli rozeseti na obrovské ploše širé Rusi. Přesto šlo o nejdisciplinovanější vojenský celek v tehdejším Rusku. V Bachmači ještě bojovali po boku bolševiků, ale skoro ve všech dalších bojích už proti nim. Zakladatel Rudé armády Lev Trockij totiž vydal rozkaz: odzbrojit, uvěznit, zastřelit.
Přestože měli udržovat neutralitu, ve válkou zmítaném Rusku to nebylo tak lehké. Někteří Čechoslováci, jako Jaroslav Hašek, vstoupili do řad Rudé armády, někteří začali, jako Radola Gajda, bojovat v Bílé armádě, ale převážná část se jen snažila bránit Transsibiřskou magistrálu, přes niž je vlaky odvážely do „přístavu poslední naděje“, do Vladivostoku.
Právě kvůli angažmá v řadách bělogvardějců začali být v sovětském Rusku všichni legionáři nazýváni Běločechy. Následná letitá propaganda, jak ze strany bolševiků, tak ze strany nacistů, pěstovala mezi lidmi legendy o krádeži ruského pokladu, o zvěrstvech legionářů na civilním obyvatelstvu a o dalších zločinech. Všechny však byly pozdějšími českými a někdy i ruskými historiky postupně vyvraceny.
Fašisti a zloději
Reportér ParlamentníchListů.cz se na své cestě Ruskem setkal s jednou ukázkou vandalismu. Ve vesnici Posolské, na východní straně nejhlubšího jezera na světě, je dlouhá pláž u Bajkalu, kde mají srub rybáři. Kousek odtud u jakési komsomolské stúpy a pravoslavného kříže leží kámen s kovovou deskou. Do ní nechalo občanské sdružení Paměť československých legií česky i rusky vyleptat: „Zde došlo 16. srpna 1918 k výsadku československého úderného praporu, Barnaulského střeleckého pluku a kozácké jednotky vojsk východní fronty Prozatímní sibiřské vlády – ze tří parolodí. Velitelem fronty byl plukovník Radola Gajda a velitelem výsadku byl náčelník štábu podplukovník Boris Fjodorovič Ušakov. Sláva rusko–československému válečnému bratrstvu! Věčná památka padlým hrdinům!“
Ruská část byla ale poškrábaná. Nějaký „hrdina“ na ní nožem vyryl: „Fašisti. Zloději. Ukradli Rusku zlato.“ Později k tomu Filípek z resortu obrany napsal: „Vnímám to jako vandalský akt způsobený neznalostí a netorelancí. Z ruské strany žádnou zprávu nemám.“
Generál Gajda je hodně rozporuplná postava. Pozdější předseda Národní obce fašistické, který se však v období mnichovské krize angažoval ve prospěch obrany Československa a těžce nesl zradu spojenců. Za okupace podporoval odboj, intervenoval za perzekvované osoby a odmítal spolupráci s Němci. Přesto byl v roce 1947 odsouzen na dva roky do vězení, ale za propagaci českého fašismu a nikoliv za kolaboraci s nacisty. Ostatně i v Praze došlo k poničení místa jeho posledního odpočinku. Pamětní desku roku 2007 na Olšanských hřbitovech někdo vyvrátil a pohodil.
Vladivostocká zkušenost
Jinak legionářské pomníky na Transsibiřské magistrále vypadaly honosně a udržovaně. Na Michajlovském hřbitově v Jekatěrinburgu, pomník podobající se železničnímu vagonu v Kunguru, na Hlavním hřbitově v Krasnojarsku. Čestné pohřebiště Českoslováků v jejich tehdejším „přístavu poslední naděje“ Vladivostoku bylo znovuotevřeno v květnu 2006 a za ministerstvo obrany, kterému tehdy šéfoval Karel Kühnl, se zúčastnila jako nejvyšší šarže náměstkyně pro personalistiku. Dost jasná zpráva o tom, jak si politická garnitura váží odkazu legií.
Odpočívá tam sto šedesát tři legionářů, kteří na Dálném východě bojovali v letech 1918 až 1920. Mají tam hroby třeba střelci Oldřich Aichler a Josef Zoufálek. U centrálního památníku stojí socha urostlého bojovníka s mečem v životní velikosti. Je zpola oblečen, aby byly vidět vyrýsované svaly. Opírá se o sloup, na jehož patě je vyryto: „Na věčnou paměť padlým Čechoslovákům.“ Na vrcholku stojí orel. Novější památník, deska z černého mramoru, se nachází ještě dál. Po nápisu – „Zde leží českoslovenští legionáři, kteří bojovali na Dálném východě v letetech 1918–1920 a na cestě domů došli až sem“ – se v době, kdy jsem tam byl, úcta neúcta producírovalo hejno šneků.
V Rusku, v Česku, ale vlastně na celém světě, je třeba si uvědomit to, co napsal do Samarských zpráv historik Vladimír Kutjavin: „Válka s hroby je příznakem necivilizované společnosti.“
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
