Na přelomu let 2019/2020 se z Číny do světa rozšířil nový koronavirus. To, co následovalo a stále ještě probíhá, by mě dřív nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Tragédie se chvílemi měnila v tragikomedii, a pak v absurdní drama s prvky orwellovských vizí. Prostor, který mám pro tento článek, mi nedovolí podrobně popsat všechny aspekty epidemie. Není to odborný článek. Proto v něm nehledejte odpovědi na otázky ohledně prevence a léčby. Nepíšu jej jako lékař, ale jako znepokojený občan. 

Jen krátce z pohledu lékaře: je zřejmé, že jde o epidemii středně závažné virózy, která postihuje především dýchací ústrojí, ohrožuje hlavně starší nemocné lidi a výrazně obézní jedince s některými přidruženými chorobami. ^(1,2) Šíří se rychleji než chřipka a produkuje více těžších stavů. Proto hrozí i zahlcení lůžkové kapacity v nemocnicích, vyčerpání zdravotníků a nedostatek kvalifikovaného personálu. To je epidemie první – koronavirová. Ti, kteří ji i dnes, na začátku roku 2021, zpochybňují, ať se zajdou podívat do kterékoli nemocnice. Kolegové lékaři, a ještě více sestřičky a ostatní personál z covidových jednotek mají můj obdiv za to, jak náročnou práci zvládají.

Mám ovšem obavu, že se zde šíří i epidemie druhá, méně nápadná ale o to nebezpečnější. O ní bude celý můj článek. O epidemii uměle vyvolávaného strachu. Ve jménu ochrany zdraví národa v ní dochází k překrucování faktů. Dochází v ní k zatajování informací občanům a k jednostranné prezentaci pokroucených dat. Zda je tato druhá epidemie horší než epidemie viru, ukáže až čas. Epidemie strachu poškozuje kromě fyzického zdraví i zdraví duševní a sociální, odrazí se v politice, ekonomice atd. Poškození tělesného zdraví virem neumíme zcela zabránit. Bylo by dobré se pokusit ovlivnit to ostatní.