Horáková vystudovala práva a poté pracovala na pražském magistrátu jako vedoucí oddělení sociální péče. Aktivně působila v ženském hnutí a stala se spolupracovnicí senátorky Františky Plamínkové. Během druhé světové války se s manželem zapojila do protifašistického odboje, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti.

Po válce se znovu zapojila do práce v národně socialistické straně, za niž byla zvolena poslankyní Národního shromáždění. Stala se též předsedkyní Československé rady žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se na protest vzdala svého poslaneckého mandátu.