Tak v Cáchách podepsali Macron a Merkelová smlouvu prohlubující vzájemné vztahy. Pozornost budí zejména cíl procpat Německo jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN, případně závazek zavádět společnou vojenskou politiku, prohloubit spolupráci policejních sil a sladit svá stanoviska jak v EU, tak v NATO. Vyrojila se řada temných spekulací: Budou němečtí policisté mlátit francouzské žluté vesty? Vznikne v EU hlasovací mašina, která zválcuje zbytek Evropy? Je to cesta k superstátu?
Kdo je pro vás důvěryhodnější?Anketa
Jak správně uvádíte, vyrojila se spousta spekulací, protože žádná jistota čehokoli ze smlouvy nevyplývá. Přinejmenším pasáže, které jsem viděla citované v médiích, znějí hodně vágně, takže si do nich může každý promítnout, co chce. Dokonce mám dojem, že právě ta vágnost napovídá spíš o tom, že mezi oběma státy existuje spousta rozporů, a tak se nebyly s to domluvit na konkrétnějším znění. Jako kdyby vůle dosáhnout dohody sice byla, ale to je taky tak všechno. Takže uvidíme, co bude dál. A možná si počkáme i dost dlouho, bez záruky, že se něco opravdu nakonec stane. Myslím totiž, že ten „superstát“ je zatím ještě v plenkách. Nebo lépe, ještě nedorostl ani do těch plenek, neb se ještě ani nenarodil. Jeho rodiče teprve zkoušejí spolu chodit.
Jan Keller tvrdí, že Macron a Merkelová vědí, že EU se „rozdrolí“, tak se rozhodli už dopředu konstruovat nové jádro. Je to rozumná úvaha? Čeští euroskeptici se bojí, že naši eurooptimisté se do něčeho takového hned budou hrnout...
Jedna věc je někam se hrnout a úplně jiná věc je, jestli vás tam někdo vůbec chce. Všimněte si, že do toho Německo s Francií jdou očividně třebas bez Itálie nebo Nizozemska, tedy dvou zakládajících členů Unie, které obecně nelze vnímat jinak než jako „tvrdé“ jádro. Nicméně, s Italy se neshodnou v čím dál větším počtu otázek, Nizozemci zase až příliš podléhají Spojeným státům, a tak je Berlín s Paříží nechávají za sebou. Představa, že tenhle exkluzivní spolek čeká zrovna na partu našich eurooptimistů, je podivná. Tím spíš, když u nás ani nejsou s to vyhrát volby. Moc bych na to tedy nespoléhala.
Fotogalerie: - Samková versus Kroupa
A ano, že by propojování Německa s Francií mělo nějak pomoci jednotě Unie, to se asi taky nedá říci. Naopak. Možná je to opravdu spíš hřebíček do rakve Evropské unie v podobě, v jaké ji vnímáme dnes. Začíná se hrát s odkrytými kartami, každý sám za sebe a své zájmy. Tím nemyslím jen jednotlivé státy, ale reagovat by měly i regiony… Na druhé straně se ale vnucuje otázka, jestli zájem paní Merkelové a pana Macrona rovná se zájmům Německa a Francie. Jak říkám, počkejme si.
Jak Merkelová, tak Macron zažívají úpadek své popularity. Jak by jim tato akce mohla pomoci?
To opravdu netuším. Angela Merkelová už má i svou nástupkyni a nezdá se mi, že by si od smlouvy slibovala nějakou pomoc či záchranu. A Macron se na vnější problémy soustředí poměrně logicky, protože si neumí poradit s těmi domácími, a tak mu ani nic jiného nezbývá. Tedy pokud nechce sednout někam do kouta a čekat, než mu skončí mandát. Už od svého nástupu do funkce dává všemožně najevo, že se chce nějak zapsat do dějin, tak uvidíme, jestli zrovna tato smlouva bude tím správným krokem. Koneckonců, nikde není psáno, že nástupci obou současných lídrů Německa a Francie musejí na dohodě bazírovat i v budoucnu.
Proběhla nepěkná výměna nepěkných slov mezi Izraelem a Íránem poté, co na sebe začali tvrdě narážet v Sýrii. A trochu to zasmrdělo vzájemnou válkou. Čistě teoreticky... Kdo by se měl víc bát? Početně výrazně silnější Írán, nebo Izrael, vyzbrojený jadernými raketami a mezinárodní podporou?
Mezi Izraelem a Íránem, obzvláště za letitého vládnutí premiéra Netanjahua, to „smrdí válkou“ pořád, protože pro Benjamina Netanjahua je Írán něčím jako dobrovolně zvoleným životním „osudovým nepřítelem“. Čili ani nynější slovní přestřelku bych nebrala zas až tak vážně. A nemá ani smysl spekulovat, kdo by se měl bát víc, protože ta válka by byla podle všeho katastrofou pro obě země. A vedení obou zemí si to jasně uvědomuje. Tedy, ne že by tam i tam nebyli fanatici připravení „do toho jít“, ale stále mají kolem sebe dostatek racionálně uvažujících sil, které jsou s to konfliktu zabránit. Někdy minulý týden se v izraelských médiích dokonce objevila zprávička, že Izraeli nevadí obchodovat s firmami, které obchodují i s Íránem. Ono jim na jednu stranu v globalizované ekonomice asi moc jiných variant ani nezbývá, ale současně to jasně dokresluje určitou míru pragmatismu. Takže slovní přestřelky jsou jedna věc, hrozba reálné války s tím ale až tolik nesouvisí.
V Davosu se schází Světové ekonomické fórum. Jeho šéf ironicky poznamenal, že vzhledem k nárůstu populismu ve světě je účast na něm pro každého spíš přítěž. Kdybyste těm všem mocným politikům a kapitánům ekonomiky měla poradit, co by tam měli moudře vyřešit... Co ze světových problémů byste uvedla?
Upřímně, „Davos“ mě vlastně vůbec nezajímá. Tradiční akce, která v posledních letech ztratila smysl a jede už jen ze setrvačnosti a ze setrvačnosti řeší „globální problémy“, aniž by se svět k vyřešení byť jen jediného nějak přiblížil. Naopak. Problémy se prohlubují, ať se podíváte kamkoli. Takže bych jim nic ani neradila. Snad spíš jen popřála něco jako „poseďte, pokecejte, dobře se najezte a napijte, pořádně si to užijte, dohodněte si mezi sebou nějaké handly a zase za rok“. Dneska tam prý míří i Babiš. No, tak ať si dá jednu odlívku i za mě…
Putinovi padá popularita na úroveň roku 2006, radují se někteří. Ruský prezident mezitím oznamuje kroky na pozvednutí ruské ekonomiky, ale takových plánů už tu bylo... Jaká je reálná pozice Vladimira Putina a jaké jsou alespoň dílčí nadějné vyhlídky Ruska na ekonomické zotavení? A do jaké míry máme počítat s prvkem, že nelze poměřovat ruský životní standard západními měřítky, protože Rus prostě myslí jinak?
Nevím, jaká je Putinova reálná pozice, protože do Ruska nejezdím, abych to mohla nějak pocítit, a z médií se člověk dočte všechno možné. Od toho, že se mu vše hroutí pod rukama, až po konstatování, že klesá popularita „Putinovy vlády“ čili že za toho, s kým jsou Rusové nespokojení, je třeba brát spíš neschopného premiéra Medveděva než Putina jako takového. Takže fakt nevím. Realita bude tradičně někde mezi extrémními názory. A také nevím, jaké jsou ruské ekonomické vyhlídky, ale ruská centrální banka chrlí v posledních dnech samé superlativy o klesajícím dluhu, rostoucích rezervách a tak podobně. Ostatně, nedávno britská analýza Standard Chartered tvrdila, že se do roku 2030 Rusko ekonomicky posune na páté místo ve světě, před Německo. To byla ta slavná analýza, která za těch deset let posouvá před USA kromě Číny i Indii a do první desítky světových ekonomik dává hned sedm aktuálně „rozvíjejících se“. Takže zas až tak tragické to v tom Rusku asi být nemůže.
Ale jak říkám, pokud bych měla seriózně odpovědět na otázku, jak si stojí Putin, tak by to chtělo tam jet, chodit po ulici, mluvit s lidmi, vycítit jejich nálady, a nebýt přitom jen v Moskvě nebo Petrohradu nebo Soči…
A to, že „Rus myslí jinak“ je vcelku normální. I „Američan myslí jinak“ a „Japonec myslí jinak“ a „Egypťan“ dokonce myslí jinak než „Syřan“. A všichni do určité míry myslí jinak než my. Na tom bych neviděla nic divného. Každý národ má nějaká svá specifika a své hodnoty, které upřednostňuje před jinými. A Rus z Moskvy, který si žije blahobytně, určitě snese naše poměřování západním životním standardem, zatímco takové poměřování nesnese ani spousta lidí tady u nás v Praze. A pak je tu třeba ruská babča ze zapadlé vesničky, kde občas zahlédne i elektřinu, a která každý den chodí před svou rozpadající se chatku krmit suchým chlebem volně žijící zdivočelé koně z dávno rozbitého kolchozu… Sledovala jsem právě takovou paní tuhle v jednom německém dokumentárním seriálu a nějak mi ta její naprosto jednoduchá životní moudra utkvěla v paměti. To už je zase úplně jiné Rusko. Mimochodem, Rusko je obrovské; stejně jako třeba Amerika. A obě země jsou tak velké a navíc i multietnické, a tím i multikulturní, že nejdou zprůměrovat. Nejde tvrdit, že je něco jen tak, a ne jinak, protože se vždy najde naopak to i to. Třebas na rozdílných koncích země, ale najde…
V našich médiích se už zase mlčí o Ukrajině, kde budou přitom brzo volby. Čili je asi správná chvíle se podívat na to, jak se vyvíjí volební boj. Jak probíhá kampaň před prezidentskými volbami? Co nejzajímavějšího kdo slibuje? Jak se vlastně od sebe odlišují všichni ti kandidáti, kteří skoro všichni hlásají, že hlavní nepřítel je Rusko? Z čeho plynou úvahy, že z vítězství Tymošenkové by se radoval Kreml? A je vlastně Porošenko vlastně ještě „náš hodný hoch“?
Do včerejška podalo svou kandidaturu celkem 13 lidí a Porošenko mezi nimi zatím není. Lhůta vyprší 3. února, takže má ještě čas. Mezitím objíždí Ukrajinu (i svět, protože aktuálně je jako každý správný oligarcha v Davosu) a v ukrajinských médiích si z něho dělají legraci, že je něco jako „obchodník s Bohem“, protože za svou hlavní zásluhu vydává rozbití ruské pravoslavné církve a odtržení její ukrajinské větve. Julia Tymošenková svou kandidaturu zaregistrovala teprve předevčírem a slibuje Ukrajincům do pěti let „energetickou nezávislost“. A taky navrácení Krymu a Donbasu. To ale v zásadě a v různých formách a různými způsoby slibují všichni, takže se rozdíly mezi kandidáty – přinejmenším z našeho pohledu zvenčí – hodně stírají.
Pokud někdo považuje vítězství Tymošenkové, která je podle průzkumů, bůhvíproč, opravdu žhavou favoritkou, za výhru pro Kreml, tak proto, že zná její minulost. Vždyť už ta kdysi agilní komsomolka jednou v čele „prozápadní“ Ukrajiny stanula, po „oranžové revoluci“ z roku 2004, a pragmaticky dokázala získat přezdívku „plynová princezna“, když si díky kšeftům s Gazpromem a obecně Kremlem na vlastní konta přihrála prý až sedm miliard dolarů. Čili chápu, že se někdo může bát, aby se náhodou znovu neprojevil ten její „pragmatismus“…
A jestli je Porošenko pořád „náš hoch“? Myslím, že už delší dobu ne, ale vystrčili jsme ho po Majdanu coby prezidenta do popředí, a tak to holt musí doklepat, i když i západní politici a média ho čím dál víc otevřeně mají jen za dalšího prachsprostého zloděje v čele neustále rozkrádané Ukrajiny. Osobně si myslím, že Porošenko se znovu prezidentem nestane, i kdyby si náhodou blížící se volby koupil a „vyhrál“. Fakt se „provařil přes čáru“. Obecně je ale jen dalším totálním zklamáním. Ta Ukrajina je, z hlediska svých lídrů jakoby prokletá. Ať si tam někoho dosadí Východ, nebo Západ, je to vždycky jen ohňostroj marnosti. A obří korupce.
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Nic konkrétního, co by bylo naprosto klíčové, mě nenapadá. Ale každý den přináší zajímavé věci…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
