„Být dcera tak chytrého člověka, jako byl můj otec, nebylo lehké,“ začala svou vzpomínku Aneta Ransdorfová. Na svém otci prý obdivovala jeho píli, vědomosti a pevnost přesvědčení, se kterou byl ochotný jít proti všem.

„Když jsem byla mladší, mívala jsem ti za zlé, že ses dal do politiky,“ obrátila se k zemřelému otci. Doplácela na to prý celá rodina a ona sama byla již od mateřské školky zvyklá, že jí děti nadávají do „zasrané komunistky“. Občas mu to prý i vyčítala, třeba když si musela z domova do školy klestit cestu mikrofony a kamerami novinářů.

„Teď už se nebojím. Nebojím se proto, že jsi mě už odmala vedl k tomu, abych jednala v souladu se svým svědomím,“ svěřila se nad otcovou rakví. Proto prý vnímá jako do nebe volající nespravedlnost, jak se k němu v poslední době někteří chovali, a to i po jeho smrti.