Rodiče kydali hnůj, sestra chtěla na medicínu. Tak „očůrali“ komunisty a dostali se na Západ. Slavíme konec výjezdních doložek

4. prosinec znamenal před třiceti lety možnost cestovat do zahraničí – zrušily se totiž výjezdní doložky. Skončily tajné útěky za hranice, jaké zažil například Daniel Vereš z Doupovska.

Výjezdní doložka byl dokument – zvláštní povolení – bez kterého nebylo v době komunistické vlády možné od února 1948 překročit československé státní hranice, s výjimkou zemí tzv. východního bloku. Výjezdní doložka přežila až do 4. prosince 1989, tedy dlouhých jednačtyřicet let, kdy k vycestování do nesocialistických zemí nestačil cestovní pas, ale člověk musel projít spletitým byrokratickým procesem a dostat schválení od soudruhů. Nevrácení z návštěvy znamenalo trestný čin opuštění republiky a problémy pro příbuzné, kteří v Československu zůstali.

Vybrali si kariéru – směrem dolů

Ještě na jaře 89 lidé stáli o to, aby se odsud dostali. Takovým příkladem je i rodina Verešova z Karlovarského kraje. „Doupovské hory jsou můj domov. Narodil jsem se v Karlových Vartech, ale bydleli jsme v obci Svatobor, kde jsem vyrůstal osm let. Rodiče pracovali pro Vojenské lesy a statky. V podstatě v býkárně kydali hnůj. Měli krásnou kariéru, směrem dolů, kvůli politice. Táta přitom původně vedl restauraci a dostal nabídku, že by mohl dělat kariéru směrem nahoru v jednotě v Plzni, ale podmínkou bylo vstoupit do strany. Otec to odmítl, takže se rodiče dostávali níž a níž, až skončili u býků,“ vzpomínal na první roky svého života dnes čtyřicetiletý Daniel, když své zkušenosti emigranta letos přijel vyprávět do severních Čech.

Tím, že si „vybrali“ rodiče kariéru směrem dolů, z Karlových Varů do vesnice se třemi baráky a kravíny, tak vlastně v rámci možností žili svobodně. Pobývali na venkově, nikdo je tam nepeskoval, kdy mají vykydat hnůj a podobně. Ani by podle Daniela nepřišli na myšlenku odejít ze země pryč.

Antikomunistická rodina

„Naše rodina vždy byla antikomunistická. Měli jsme v rodině různé živly, a dokonce teroristy, jak byl nazván bratranec otce. Na Slovensku byl členem odbojové skupiny, jejíž vedoucí dostal v roce 1950 trest smrti. Otcův bratranec jen doživotí, které pak zmírnili na 25 let, nakonec dostal milost, takže si odseděl 16 let těžkého žaláře,“ přibližuje, v jaké atmosféře rodinné historie vyrůstal, a vzpomíná i na dědečka, na kterého totalitní režim také dopadal.

„Děda v Chomutově v zooparku v padesátých letech prodával rybičky. Komunisté mu to sebrali – přišli, dali ruku na kasu a řekli: „Teď tady končíte, jděte domů.“ S babičkou a mým otcem, tehdy malým, šli na nádraží a tenkrát můj otec prý poprvé viděl svého otce brečet, protože musel žebrat na jízdenku domů,“ vypráví příběh, který v jeho rodině všichni znají a který dokresluje jejich odpor k rudé partaji.

Útěk kvůli hádce

Plán útěku vznikl díky hádce mezi otcem a sestrou Daniela Vereše. „Sestra chtěla studovat, stát se lékařkou. Jenže nedostala doporučení na gymnázium a blbá nána od vedle ho dostala, i když měla samé čtyřky, protože její tatínek byl komunista. Náš táta šel za učitelkou do školy a ptal se, proč jeho dcera nemůže studovat, když má dobré známky. ‚Pane Vereš, protože je to vaše dcera,‘ zněla odpověď,“ přibližuje Daniel Vereš, proč vznikl riskantní plán.

Doma kvůli studijnímu embargu pro Verešovy děti došlo k hádce. „Ty mi ničíš život, protože nechceš do strany a zvedat ruku, tak budu kydat hnůj jako ty,“ obviňovala prý patnáctiletá dcera svého otce. Tomu se ale stále příčilo ustoupit a podrobit se komunistům. Jediným východiskem ze situace byl tedy útěk. „Vznikl plán, že utečeme na Západ, protože takto to tedy není dál možné. Plán byl, že se z vojenského prostoru Doupovských hor odstěhujeme na Plzeňsko. A udělali jsme takový trik: rozdělili jsme se v tom, kdo kde požádá o výjezd. Sestra požádala ještě ve vojenském prostoru, s tím, že rodina zde zůstává, takže je nějaká záruka, že se zase vrátí. Zbytek rodiny požádal v Plzni s tím, že v republice zůstává nezletilá dcera,“ prozradil Daniel, co vymysleli.

Emigrant Daniel Vereš. Jeho příběh jsme zaznamenali na listopadovém setkání v Kadani. Foto: Lucie Bartoš

Jak jsem to věděl, už jsem nesměl do školy

Tehdy mu bylo deset let a vzpomíná si, jak týden předtím, než odjeli, se začaly ztrácet z domova věci, dokonce nábytek. „Bylo mi tedy řečeno, že jedeme za tetou a strejdou do Mnichova a už se nevrátíme. Jak mi to řekli, už jsem nesměl do školy. Musel jsem povinně ležet v posteli. Báli se, že bych se pochlubil,“ podotýká.

Rodina vyjela na dvě výjezdní doložky jedním autem. Na hranicích ještě došlo ke zdržení díky sestřině deníčku: „Sestra měla přítele, vzala si s sebou deníček, schovala ho v autě, ale na hranicích ho našli. Začali si to číst. Táta byl bledý, protože věděl, že si tam píše všechno. Měla tam zapsané i to, že odjíždíme a už se nevrátíme. Mysleli jsme, že je konec. Ale mladý celník se začetl zrovna do pasáže, kde popisovala první milostné pokusy s přítelem. Naštěstí dál nedočetl,“ popisuje událost, která se stala úsměvnou historkou.

Odjezd se povedl. A jak vnímala rodina převrat v listopadu 1989 po pár měsících od své emigrace? Danielovi rodiče tomu málem nevěřili. „Mysleli, že je to jen na oko,“ vzpomíná s tím, že až když se v obývacím pokoji objevil portrét Václava Havla, bylo jasné, že se v Československu něco mění k lepšímu.

Svoboda? Strašně silné slovo

Jak by Daniel Vereš žil, kdyby nedošlo k sametové revoluci? „Řeknu něco ošklivého a sobeckého. Kdyby tady nebyla sametová revoluce, tak nám by se stejně žilo dobře, protože už jsme byli za kopečkem. Ale nemohl bych dnes dělat, co dělám, a dělám to hodně rád. Věnuji se česko-německé kulturní spolupráci a ta by nebyla možná tak, jak je možná dnes. Takže dík za to, že to tady prasklo,“ je si vědom, že i jako emigrantovi je pro něj porevoluční Československo přínosem.

„Svoboda je strašně silné slovo. My máme demokracii, která nám dává určitě svobodu, ale ne neomezeně. Svoboda, kterou zde máme, má své mantinely a hranice. Mnozí si po revoluci mysleli, že mohou všechno, a pak narazili. I dneska je nebezpečné vnímat svobodu jako neomezenou,“ zdůraznil s tím, že samozřejmě vidí velké pozitivum: Demokracii, jakou tu dnes máme, nám dává šanci odhalovat pravdu, která nám byla 40 let skryta.

Nakaženi komunismem…

Dneska má pocit, že komunismus nakazil a ovlivnil každého. I ty, kteří si o sobě myslí, že se tomu vyhnuli, že nejsou komunisti a že žili úplně jinak. „I jejich konání, což vidím i na otci a dědovi, je ovlivněno komunismem – určité vlastnosti, rysy, pocházejí z toho, že žili v komunismu,“ míní.

Jak si to vysvětluje? „On totiž ten komunismus tady 40 let tloukl dospívajícím a dětem do hlavy nepravdy a lži. A člověk, když v tom vyrůstá od školky, tak opakovaná lež se stává pravdou. Lidé věří řadě faktů, které se neodehrály. Dneska, i po třiceti letech od pádu režimu, přesvědčujeme, že určité věci ohledně sudetských Němců se odehrávaly úplně jinak, s jiným kontextem. Vlastně přesvědčujeme Čechy, aby přehodnotili svůj postoj. A Němce zas poučujeme, že nemůžou říkat, hrr, takhle to bylo, protože Češi na to nejsou připraveni. Ještě navíc český národ začíná svou národní historii vyprávět rokem 1938, sudetští Němci pro změnu v roce 1945,“ vysvětluje, proč je minulost a vyrovnání s ní křehké téma, zvláště, týká-li se dvou národů.