Naše paměť je archiv, ve kterém většina historických událostí chybí. Jen výjimečně jsme osobně byli u toho, co zásadně ovlivnilo naše životy. Povědomí o většině historických událostí máme z druhé, třetí ruky. To nám kupodivu nebrání v silných názorech, ve víře, že známe pravdu, že víme, jak to bylo. Výročí a jejich interpretací je ale spousta a v historické samoobsluze si každý vybírá, co mu konvenuje.

Z historických událostí minulého století si ještě připomínáme 9. květen 1945, který změnil život předválečné generace, co zažila hospodářskou krizi, jež skončila Hitlerem. 21. srpen 1968 je výročím, kterému dobře rozuměla poválečná generace budovatelů socialismu. Výročí 17. listopadu dávalo smysl lidem, kteří absolvovali normalizaci po roce 1968. Generace, která začala brát rozum po roce 1989, čeká na své vlastní historické výročí, které bude logicky reakcí na to, v čem dnes žije.

Se všemi zmíněnými výročími byla vždy spojena naděje, ze které její nositelé časem vystřízlivěli. Neví se, jaká naděje bude provázet dnešní progresivní generaci, když se dočká svého výročí. Neví se ani, jak bude vypadat jejich vystřízlivění. Jisté je, že tato potetovaná omladina nenakupuje v historické samoobsluze. Historické milníky, které obracely naruby životy minulým generacím, vnímají jako veteš, která jim v dramaticky se měnícím světě není k užitku. Vtipnou ilustrací povědomí o minulosti je výrok jistého politického piráta, že „už Masaryk říkal, že nelze věřit všemu, co se píše na internetu“.