Rozsudek podle pokynu? Babiš, Nagyová a otázka pro Ústavní soud: Smí odvolací soud diktovat vinu?

Soud první instance v této kauze původně dvakrát zprostil. Odvolací soud dvakrát zasáhl. A když soudce Jan Šott nakonec Janu Nagyovou odsoudil, současně podle veřejně dostupných informací dal najevo, že jeho senát sám o vině nadále pochybuje. Novinky.cz citovaly jeho vyjádření, že senát je „nadále přesvědčen“, že Nagyová by odsouzena být neměla a že o vině jsou důvodné pochybnosti. Soudce zároveň uvedl, že Městský soud v Praze byl vázán názorem odvolacího Vrchního soudu v Praze.

Právě tato věta je důvodem, proč se případ stal víc než jen politicky sledovanou kauzou spojenou se jménem Andreje Babiše. Najednou totiž nejde pouze o to, zda měli Babiš a Nagyová nést trestní odpovědnost za dotaci na Farmu Čapí hnízdo. Jde o mnohem širší otázku: kdo v českém trestním řízení skutečně rozhoduje o vině a nevině?

Nalézací soud, který důkazy přímo provádí, slyší svědky a má bezprostřední kontakt s celým hlavním líčením? Nebo odvolací soud, který může rozsudek zrušit a poslat věc zpět s tak silným názorem, že soud první instance už fakticky nemá kam uhnout?

Tuto otázku nyní znovu otevřel komentář profesora Jiřího Chýly na Lidovky.cz. Kauzu popsal jako střet „Vrchního soudu v Praze proti Ústavnímu soudu v Brně“ a ptal se, jak nakonec skončí „sen o Babišovi v teplákách“. Podstatné ale není jen jméno autora komentáře. Podstatné je, že se dotkl slabého místa celé kauzy: smí odvolací soud nalézacímu soudu fakticky přikázat vinu?

Právě zde se otevírá problém, který je pro laickou veřejnost možná složitý, ale pro důvěru v justici zásadní. Odvolací soud samozřejmě může rušit rozsudky soudů nižší instance. Může říct, že soud něco neprovedl, že špatně použil právo, že jeho odůvodnění je nelogické nebo že pominul důležité důkazy. To je běžná role odvolacího řízení.

Jenže něco jiného je, pokud vyšší soud fakticky řekne: takto máte důkazy vyložit a takto máte rozhodnout.

V trestním právu jde o mimořádně citlivou hranici. Soud první instance je ten, kdo důkazy přímo provádí. Vidí svědky, slyší jejich odpovědi, vnímá jejich jistotu, nejistotu, rozpory i reakce na otázky obhajoby a státního zástupce. Odvolací soud zpravidla přezkoumává spis, odůvodnění rozsudku a záznam toho, co už proběhlo. Může dokazování doplnit nebo zopakovat, ale nemá být soudem, který bezprostřední hodnocení nalézacího soudu jednoduše nahradí vlastním skutkovým závěrem.

A právě na tuto hranici upozorňuje dosavadní judikatura Ústavního soudu. V nálezu IV. ÚS 2980/22, označovaném jako případ neústavního soudního ping-pongu, Ústavní soud řešil situaci, kdy odvolací soud opakovaně vracel věc soudu prvního stupně, až nakonec došlo k odsouzení. Ústavní soud tehdy konstatoval, že odvolací soud nesmí neústavně zasahovat do skutkových zjištění soudu prvního stupně a nutit jej k odsuzujícímu verdiktu. Věc se po zásahu Ústavního soudu vrátila k dalšímu řízení a soud prvního stupně už neměl být vázán pokyny odvolacího soudu, které Ústavní soud označil za neústavní.

To je pro kauzu Čapí hnízdo podstatné. Pokud soudce Šott odsoudil proto, že mu Vrchní soud v Praze vymezil mantinely tak těsně, že prakticky nemohl rozhodnout jinak, pak se logicky nabízí otázka, zda nejde právě o situaci, před kterou Ústavní soud varoval. Pokud naopak Vrchní soud pouze odstranil rozpory, nelogičnosti a mezery v předchozím rozsudku, může jít o legitimní odvolací přezkum.

Rozdíl mezi oběma možnostmi je ale propastný.

V prvním případě by to znamenalo, že o vině fakticky rozhodl odvolací soud, přestože rozsudek formálně vynesl soud první instance. Ve druhém případě by šlo o standardní nápravu chyb nalézacího soudu, který podle vyšší instance důkazy hodnotil neúplně, nelogicky nebo jednostranně.

Právě tady se kauza dostává z roviny politického sporu do roviny systémové otázky. Veřejnost může mít na Andreje Babiše i Janu Nagyovou různé názory. Někdo je přesvědčen, že Čapí hnízdo bylo účelovým dotačním trikem. Jiný věří, že šlo o kriminalizaci politického soupeře. Ale ani jeden z těchto postojů neodpovídá na základní procesní otázku: smí být člověk odsouzen rozsudkem, s nímž se nalézací soudce vnitřně neztotožňuje, protože jej k němu zavázala vyšší instance?

Podle České televize Městský soud v Praze nepravomocně potrestal Janu Nagyovou tříletou podmínkou se zkušební dobou na pět let a peněžitým trestem 500 tisíc korun. Rozsudek není pravomocný a lze proti němu podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Právě to vytváří paradoxní situaci: věc se může znovu dostat k témuž odvolacímu soudu, jehož předchozí právní názor byl pro soudce Šotta určující.

A pokud se následně otevře cesta k Ústavnímu soudu, nepůjde už jen o Babiše a Nagyovou. Ústavní soud by musel řešit otázku, která přesahuje jednu kauzu: zda byl zachován spravedlivý proces.

Profesor Chýla v komentáři na Lidovky.cz podle veřejně dostupného náhledu připomíná, že rozsudek není pravomocný a že obhajoba proti němu podala odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Současně upozorňuje právě na to, že Městský soud v Praze byl podle svého vyjádření vázán názorem vrchní instance. Tím se spor dostává do zvláštního kruhu: vrchní soud zrušil předchozí zprošťující verdikt, nalézací soud podle jeho názoru rozhodl o vině, obhajoba se znovu obrací na vrchní soud a nad tím vším se rýsuje možná ústavní otázka.

Zastánci postupu Vrchního soudu v Praze mohou argumentovat jednoduše: odvolací soud přece není dekorace. Pokud má za to, že nižší soud přehlíží zásadní důkazy nebo vyvozuje nelogické závěry, musí zasáhnout. Jinak by odvolací řízení ztratilo smysl. Pokud by soud první instance mohl opakovaně rozhodovat stejně a odvolací soud by neměl možnost jeho závěry účinně korigovat, vznikl by naopak jiný problém: nekonečný justiční ping-pong.

Kritici ale namítají, že právě snaha ukončit ping-pong nesmí vést k tomu, že se z nalézacího soudu stane pouze vykonavatel vůle vyšší instance. Jinými slovy: ano, odvolací soud může rozsudek zrušit. Ano, může vytknout chyby. Ano, může požadovat doplnění dokazování. Ale nesmí soudu prvního stupně říct, jaký závěr má z důkazů učinit, pokud sám tyto důkazy v potřebném rozsahu neprovedl a pokud tím fakticky nahrazuje jeho nezávislé rozhodování.

To je rozdíl, který může laikovi připadat jemný, ale ve skutečnosti rozhoduje o povaze spravedlivého procesu. Jeden model říká: odvolací soud kontroluje. Druhý model říká: odvolací soud rozhoduje, jen formálně přes nalézací soud.

Kauza Čapí hnízdo tak odhaluje napětí mezi dvěma legitimními požadavky. Na jedné straně je potřeba, aby soudní řízení nekončilo nekonečným vracením věci mezi instancemi. Na druhé straně je právo obžalovaného, aby o jeho vině rozhodl soud, který důkazy skutečně provedl a který je hodnotí podle vlastního přesvědčení, nikoli podle předem daného výsledku.

Právě proto bude případná reakce Ústavního soudu tak důležitá. Ústavní soud nebude rozhodovat o tom, zda byl dotační projekt Čapí hnízdo morálně přijatelný. Nebude znovu nahrazovat práci trestních soudů a nebude třetí odvolací instancí, která znovu hodnotí každý jednotlivý důkaz. Může však říct, zda způsob, jakým se k odsuzujícímu rozsudku dospělo, odpovídal požadavkům spravedlivého procesu.

Tato otázka má několik konkrétních podob. Měl soudce Šott po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ještě skutečný prostor rozhodnout jinak? Šlo o závazný právní názor, nebo už o závazný skutkový závěr? Mohl nalézací soud samostatně hodnotit důkazy, nebo pouze formálně naplnil pokyn vyšší instance? A nebyla tím oslabena zásada presumpce neviny?

Právě presumpce neviny je v tomto sporu klíčová. V trestním řízení nestačí, aby vina byla pravděpodobná. Nestačí ani, aby jedna verze skutku působila přesvědčivěji než druhá. Vina musí být prokázána bez důvodných pochybností. Pokud soudce, který rozhoduje, veřejně řekne, že podle jeho senátu důvodné pochybnosti přetrvávají, a přesto vynese odsuzující rozsudek, vzniká otázka, zda se nezměnila samotná podstata soudního rozhodování.

A právě tento rozpor dělá z kauzy Čapí hnízdo případ, který bude sledovaný i mimo politické publikum. Ne proto, že se týká Andreje Babiše. Ale proto, že se může týkat každého obžalovaného, který se jednou ocitne mezi dvěma soudními instancemi s odlišným pohledem na důkazy.

V právním státě má odvolací soud mimořádně důležitou roli. Má napravovat chyby, chránit zákonnost a sjednocovat výklad práva. Nesmí se však stát skrytým autorem rozsudku, který formálně podepíše někdo jiný. Pokud by se takový model prosadil, soud první instance by ztratil část svého smyslu. Hlavní líčení by bylo jen první verzí příběhu, kterou může vyšší instance přepsat podle vlastního přesvědčení.

To je důvod, proč Chýlův komentář na Lidovky.cz rezonuje. Nejde o to, že by profesor fyziky nahrazoval právníky. Jde o to, že pojmenoval otázku, která je srozumitelná i mimo justiční komunitu: stojí proti sobě v této kauze jen Babiš a státní zástupce, nebo také Vrchní soud v Praze a ústavní limity, které už dříve vymezil Ústavní soud?

Odpověď zatím neznáme. Jisté je pouze to, že rozsudkem nad Janou Nagyovou debata neskončila. Naopak se otevřela v nové podobě. Už nejde jen o to, zda byla dotace na Čapí hnízdo trestným činem. Jde o to, kdo má právo říct poslední slovo o vině: soudce, který důkazy slyšel, nebo soud vyšší instance, který mu naznačí, jaký výsledek je jediný správný.

Pokud se kauza znovu dostane k Ústavnímu soudu, může z ní vzejít rozhodnutí s dopadem daleko za hranice jednoho politicky exponovaného případu. Může určit, zda odvolací soud smí ukončit soudní ping-pong i za cenu toho, že nalézacímu soudu fakticky předepíše rozsudek. Nebo naopak potvrdí, že ani snaha o efektivitu řízení nesmí převážit nad právem na nezávislé hodnocení důkazů.

Kauza Čapí hnízdo tak zůstává nejen politickým symbolem. Stává se testem, zda česká justice dokáže jasně odlišit kontrolu od diktátu.