Kdy jste se rozhodl spojit svůj osud v Česku s migrací a starostí o uprchlíky?

V roce 1990 přišla do Československa první velká skupina uprchlíků, byli to Rumuni, kteří tehdy chtěli do Německa, Němci ale zavřeli hranice a oni zůstali tady. Ze začátku jsem pomáhal ve skupince dobrovolníků, ale práce bylo čím dál víc, a tak jsme v roce 1992 registrovali organizaci SOZE, od té doby se této věci věnuji. Celou dobu jednáme s úřady a byrokracie je vždycky boj. Pokud jde o srovnání, odstupňoval bych je tak, že česká byrokracie je na nejvyšší úrovni, rumunská je horší, ale nejhorší je ta evropská.

Jak jako cizinec vnímáte Čechy, s nimiž se běžně potkáváte a žijete?

V Rumunsku jde o směs francouzského a balkánského vlivu a projevuje se to tak, že Rumuni berou vše lehce. Na Češích je vidět, že byli historicky pod vlivem Německa, a působí proto trochu těžkopádně. Má to ale své výhody, protože nejsou tak prudcí a konfliktní jako Rumuni, takže se s nimi dá lépe dorozumět. Často jsou skromní, ale někdy tím jenom skrývají pýchu a ctižádost. S Čechy se ale dá bez problémů žít. Z počátku pro mě byl největší problém jazyk, který je těžký. A lidé mi připadali, jako by byli více smutní. Také měli jiné hodnoty, než byly uznávané v Rumunsku, vnímání významu rodiny tady nebylo tak silné. Zvláštní kapitolou je český humor, který je sušší, a to se mi líbí, funguje zde ironie, to je silná zbraň.

Je zde poznat, že je čeká společnost už sedmdesát let po odsunu Němců homogenní?