Polsko a Řecko, jak si všímá Rozehnal, nedávno otevřely otázku německých válečných reparací za škody, které Německo způsobilo okupací těchto zemí. „Oba státy spojuje to, že byly válkou a zejména okupací německou armádou postiženy mimořádnou měrou a přitom nedostaly reparace žádné, jako v případě Polska, nebo naprosto minimální jako v případě Řecka. Přesto je povaha reparačních nároků obou zemí zcela odlišná,“ zmínil Rozehnal.
Následně si advokát všímá, jak byl zničen polský a řecký průmysl v důsledku německé agrese a následků okupace. „Německo jakékoli diskuze o reparacích pro Polsko nebo Řecko odmítá. V případě Polska argumentuje prohlášením polské vlády z roku 1953, kterým se nároků na reparace vzdalo,“ píše Rozehnal s tím, že tato argumentace je však lichá, neboť Polsko v té době tak učinilo na nátlak Sovětského svazu.
Který premiér země Visegrádu je nejlepší?Anketa
„Navíc bylo vzdání se reparačních nároků směřováno pouze vůči Německé demokratické republice. Relevantním argumentem pro odmítnutí polských nároků není ani Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990, známá též pod označením Smlouva dva plus čtyři. Smluvní strany se v ní totiž otázce reparací vůbec nevěnují,“ konstatuje dále Rozehnal. Poznamenává i to, že německé reparace pro Polsko na základě závěrů Postupimské konference inkasoval Sovětský svaz. Z nich však Polsko neobdrželo nic.
„Čerpání reparací zastavil Sovětský svaz v roce 1953 ve snaze stabilizovat Německou demokratickou republiku. Z tohoto důvodu také přinutil učinit Polsko zmiňované prohlášení o vzdání se reparací. Západní spojenci, mezi které v té době patřilo i Československo, pro řešení německých reparací uspořádali v roce 1945 v Paříži konferenci, na které měla být stanovena výše reparací pro vítězné státy,“ dodal Rozehnal. Sovětský svaz ani Polsko se však konference neúčastnily.
A jaká byla situace v Řecku? „Podíl Řecka byl stanoven na 4,35 %. V roce 1960 obdrželo Řecko pouhých 115 milionů marek, což je při výši škod, která činí v dnešních cenách téměř 300 miliard eur, minimální částka. Důvodem malé výše reparací bylo to, že západním spojencům záleželo na poválečné obnově Spolkové republiky Německo spíše než na odškodnění států postižených válkou,“ řekl Rozehnal a vzpomněl na půjčku, kterou v roce 1942 učinila řecká centrální banka Německu. Ta pak již nikdy nebyla vrácena.
„Pokud by však tato částka byla skutečně půjčkou, dlužilo by dnes Německo Řecku částku ve výši 14 miliard eur a pokud by půjčka byla úročena 3 % ročně, činila by výše německého dluhu z této půjčky téměř 70 miliard eur. Jestliže tedy uznáme, že 476 milionů říšských marek bylo Řecku ukradeno, nemusí je Německo vracet. Pokud se však jednalo o obchodní transakci, povinnost Německa vrátit Řecku půjčku nezanikla,“ uzavřel Rozehnal s tím, že Řecko tedy nárok na reparace nemá, nicméně jeho nárok na vrácení půjčky je postaven na reálných základech.
Původní text ZDE
„Polsko bude chtít po Němcích válečné reparace. Hovoří o biliónu dolarů. Pane ministře, máte s Německem dobré vztahy. Nebudete prosazovat ve vládě, aby Němci také vyplatili válečné reparace stanovené vítěznými mocnostmi? Ulehčili by jste tím svědomí německých občanů za zvěrstva jejich dědů. Žádná vláda neměla právo na odpuštění těchto reparací. Jednala by proti vlastním občanům. My jsme Anglii museli za účast našich letců ve druhé světové válce zaplatit veškeré náklady,“ zeptal se pak v této souvislosti čtenář serveru ParlamentníListy.cz ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL).
„Německu bylo na konferenci v Paříži v prosinci 1945 uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích od Německa, válečné reparace. Dohoda počítala s tím, že cituji: ‚Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci, nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly znovu státi německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu, a odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích‘,“ poznamel v té souvislosti Herman.
„Výše československých reparačních nároků činila 306 mld. Kčs, vyjádřeno v dobové měně. ČSR bylo ze strany Německa vyplaceno 230,1 mil. Kčs. Objektivní mezinárodněpolitické skutečnosti po 2. světové válce zabránily realizaci dalších plateb, mj. proto, že ČSR a SRN spolu do r. 1973 neudržovaly diplomatické styky. V průběhu 90. let se pak ČR a SRN dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Závazky obsažené v Česko-německé deklaraci přitom obě strany od té doby důsledně dodržují,“ uzavřel Herman.
Otázku i s odpovědí najdete ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
