Schwarzenberg o Janu Masarykovi říkal... A jak to tedy bylo? Odpovídá historický publicista Zdeněk Čech

Byl opravdu Jan Masaryk velký státník?

Myslím, že postava Jana Masaryka je z hlediska jeho lidské, politické a diplomatické kvality do jisté míry přeceňovaná. A roli v tom určitě hraje odkaz jeho bezpochyby výjimečného otce.

Nejspíš byl celkem schopný diplomat, ale stačilo to na ministra zahraničí?

Ve srovnání s figurkami, které jsem v Černínu zažil jako ministry zahraničí, vlastně ano. Když ho tedy budeme s nimi srovnávat. Například soudruh, který byl ministrem zahraničí plných patnáct let, byl schopen přijít v obleku a v sandálech, přičemž měl díru na ponožce, ze které se mu klubal palec. Vedle něj byl samozřejmě Honza Masaryk superman.

Jan Masaryk

Fakt ale je, že Československo mělo léta vynikajícího ministra zahraničí, jímž byl Edvard Beneš. Tomáš Garrigue Masaryk o něm řekl, že bez Beneše bychom republiku neměli. Byl nesmírně pracovitý a obětavý. Neměl zvláštní talent na jazyky, ale nadřel se je. Nicméně domluvil se a dobře, byť jeho výslovnost občas kulhala, což je znát z jeho zaznamenaných projevů. V evropské diplomacii ho brali jako osobnost, vždyť byl také nějaký čas předsedou Společnosti národů.

Karel Schwarzenberg mi kdysi vyprávěl tuto historku: „Kolem roku 1942 se ve Washingtonu odehrálo zajímavé setkání. Na recepci exulantů byli Otto Habsburský, který samozřejmě bojoval za Rakousko, a Jan Masaryk. Oslovil Habsburka a řekl mu: ‚Mně můžete podat ruku, já nejsem velezrádce, mám stříbrnou medaili za chrabrost.‘ Jan Masaryk totiž až do konce první světové války věrně sloužil v rakouské armádě.“ Jak to tedy s ním vlastně bylo?

To byl žert, ale vcelku pravdivý. Dostal od rakouského velení stříbrnou medaili za statečnost, byť ho jako politicky nespolehlivého nenechali sloužit u bojových jednotek. Sloužil tedy u vozatajstva a medaili mu dali víceméně ze škodolibosti. Mysleli si něco jako: „Vidíte, zatímco jeho táta bourá v zahraničí to naše Rakousko, tak synek slouží monarchii tak věrně, že dostal i medaili!“

Masaryk byl pak postaven do dost šílené situace. Ať byl jakýkoliv, vychovali ho a dospíval v prostředí výrazně demokratických tradic, byť potom samozřejmě jeho otec nastolil jakýsi „republikánský dvůr“. TGM věděl, že obyvatelstvo potřebuje hlavu státu, která se tak trochu chová jako panovník. Proto třeba sídlil na Hradě, jeho oblečení působilo jako uniforma, nechával se fotit na koni a tak dále. Smysl pro PR měl vyvinutý skvěle.

Historický publicista Zdeněk Čech

Jeho syn Honza se s chutí napil, měl rád dámy, hrál skvěle na klavír. Nebyl to tak trochu suchý a asketický člověk sportovního typu jako jeho tatínek. Tomáš Masaryk byl zamlada navíc zdatný sokol a celkem dobrý šermíř. Kdysi ho dokonce chtěl vyzvat na šavle regent Uherského království admirál Miklós Horthy. V opilosti mu začal psát výzvu k souboji, ráno se ale vzbudil, uviděl to na stole, roztrhal ten papír a nejspíš si říkal: „Co já jsem to za vola!“

Do jaké míry bylo otcovo jméno v diplomatické kariéře Jana Masaryka důležité?

Muselo být nesmírně důležité. Fungovalo jako určitá forma protekce, ať už to starý Masaryk chtěl nebo ne. S tímhle příjmením měl Jan skoro všude dveře otevřené. Tomáš Garrigue Masaryk byl přece politik, který měl v tehdejší Evropě velkou prestiž. Když se říkalo, že Němci čekali, až umře Masaryk, a potom... No, byla to asi tak trochu pravda.

Jan Masaryk byl jiný než jeho otec. Na diskrétnost si třeba moc nepotrpěl, což byl malér, který se projevil ve dnech před Mnichovem, kdy jako československý vyslanec ve Spojeném království mluvil otevřeným telefonem s Benešem a divoce spílal Britům. Pak samozřejmě přepisy těch hovorů odevzdali Němci v kožených deskách na britské velvyslanectví v Berlíně, aby si tam přečetli, jak o nich Češi mluví. Když se ale potom v Londýně formovala naše exilová vláda, bylo celkem nemyslitelné, aby v ní jako ministr zahraničních věcí nefiguroval Jan Masaryk.

Křeslo ministra zahraničí dostal i po válce ve vládě Národní fronty Čechů a Slováků. To bylo také jasné. Pak v únoru 1948 na rozdíl od jiných nekomunistických ministrů nepodal demisi. De facto tím podpořil Klementa Gottwalda. Tvrdí se, že byl roduvěrný demokrat, nicméně najednou zde máme rozpor. Ovšem už den dva před tím se u něj v Praze ohlásil proslulý ruský diplomat Valerian Zorin. Masaryk ho samozřejmě v Černínském paláci přijal. A čert ví, co mu tehdy Zorin povídal. Podle některých údajů mohlo jít o výhrůžky ohledně vpádu sovětských vojsk do Československa.

Nebylo setrvání Jana Masaryka ve vládě Klementa Gottwalda zapříčiněno i zklamáním ze západních spojenců, kteří nás deset let před tím hodili na konferenci v Mnichově do chřtánu Hitlerovi?

To zklamání si tenkrát v sobě nesli všichni. Něco takového se v mezinárodních vztazích nové doby vyskytuje jen vzácně. Bylo to jednání na úrovni středověku. Vždyť třeba v první světové válce fungovaly spojenecké vztahy jako domino. Rakušané napadli Srbsko, Rusové šli kvůli Srbům do války a už to jelo. Každý, kdo se cítil být vázán spojeneckou smlouvou, jednal korektně v jejím duchu, i když se mu to moc do krámu nehodilo. Snad jenom Italové přemítali nad vínem a rozjedenou pizzou. Nejlépe byli tehdy na válku připraveni Němci, a proto ji zoufale chtěli.

Jaká varianta smrti Jana Masaryka je nejpravděpodobnější?

Komunistům se velice hodilo, že mají Masaryka ve funkci ministra zahraničí. Posloužil něčemu, s čím vnitřně nesouhlasil. Stal se z něj demokratický nátěr pro bohapustý puč. Pořád byl ale šéfem diplomatů, a ten, jak známo, musí vyjíždět do zahraničí. A kdo by mu mohl zabránit v tom, aby při výjezdu na Západ neemigroval? To by byl ovšem pro komunisty strašný malér! Ministr Jan Masaryk, významná osoba, opět v exilu! Pro Gottwalda to musela být černá můra. Takže z politického hlediska ta smrt komunistům prospěla.

Každý ze svědků říkal pak něco jiného. O klíčích od výtahu, s nímž se dalo dojet k Masarykově bytu v Černínu. Někteří tvrdili, že byly dva, jiní, že jich bylo sedm, třináct... Svědectví se v různých bodech dál a dál rozcházejí. Jedinou jistotou je, že Masaryk zemřel po pádu z okna. Existuje také teorie s kytičkou za uchem, když byl vystaven v rakvi, u které stál Gottwald a říkal: „Jene, zůstaneme s lidem.“ Kytička snad mohla krýt vpich injekce anebo stopu po nízkokaliberní střele. Nicméně pád z deseti metrů Masaryka zabít musel. I když zjevně dopadl na nohy, tak škubnutí těla je takové, že to vnitřní orgány nevydrží.

V popelníku v Masarykově bytě byly prý nedopalky cigaret dvou druhů. Amerik, které kouřil ministr, a cigaret ruské výroby. Jenomže kdyby tam byl nějaký Rus, tak by musel být idiot, aby v té chvíli do popelníku típal ruské cigarety. Anebo to byl někdo, kdo neměl s ministrovou smrtí nic společného? Masaryk nicméně zemřel v pyžamu a opravdu by významný diplomat vyskočil z okna v pyžamu a bos? Ne. Diplomat hodný toho slova by měl na sobě oblek, dokonale uvázanou kravatu, před ním by stála nedopitá sklenka koňaku a z bezvládné pravice by mu vypadla pistole, kterou by se střelil do spánku.

Na druhou stranu Jan Masaryk přece určitou dobu pobýval v psychiatrické léčebně, takže svého času nebyl úplně v pořádku...

To je pravda. Člověk, kterého trápí takové problémy, že musí do blázince, nemá, popravdě řečeno, v diplomatických službách co pohledávat. Ale on byl Masaryk! Ovšem bez ohledu na to má za jistých okolností prakticky každý člověk v sobě sílu spáchat sebevraždu. Záleží jen na tom, jak jsou ty okolnosti děsivé.

Okolnosti kolem únorového převratu a jednání Jana Masaryka ovšem děsivé byly. Co o jeho smrti soudil váš otec, jenž přišel na zamini krátce po Masarykově údajné sebevraždě?

Táta tam nastoupil v září roku 1948. Byl kvalitní čáslavský advokát, jenomže brzy po Únoru dorazil na Čáslavsko jakýsi rychlokvašný právník s tím, že tam z pověření strany a vlády zakládá advokátní poradnu a že místní koryfejové práva budou teď jeho podřízení. Což tátovi nevonělo. Znal nějaké lidi na zamini, poptával se a zkusil se dostat do Černína. V té době spousta našich diplomatů, lidí Benešovy školy, vcelku logicky emigrovala. Tudíž se ministerstvo muselo personálně doplnit. Otec uměl sedm jazyků a měl rozhled v mezinárodní politice, takže ho vzali. Našel tam lidi, co v době Masarykovy smrti na ministerstvu byli, a mluvil s nimi.

Devátého března, jak vzpomínali pamětníci, tam přišel jakýsi ruský obr. A nebylo nikde v záznamech, že by devátého i odešel. Taky vypadly telefony. A kdyby Masaryk spáchal sebevraždu skokem, prostě by ve své ložnici vykročil z velkého zámeckého okna a nesápal by se v sousední koupelně do okénka, které bylo menší a spodní okraj mělo výš. To nedává logiku.

Takže podtrženo a sečteno?

Byla to podle mě vražda, která měla vypadat jako sebevražda. Byl vrah jen jeden, nebo jich přišlo víc? To se už nikdy nedovíme. V Moskvě jedna ženská tvrdila, že našeho ministra zabil sovětský agent. Ta už je ale po smrti. Státní bezpečnost velmi rychle odehnala od případu kriminálku a pak okolo zemřeli nějací lidé, kteří leccos věděli. Verzi sebevraždy pak nikdo moc nevěřil, ale málokdo to nahlas řekl. Strach ze začínající totality působil jako roubík.

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz