Senátor Láska strávil tři hodiny v uprchlickém táboře v Bělé. Tady jsou jeho zážitky

Aby měl informace přímo z první ruky, vyrazil senátor Václav Láska do uprchlického zařízení v Bělé, kde tři hodiny hovořil s uprchlíky i zaměstnanci zařízení. Nepotřeboval přitom ochranku, běženci se chovali slušně. Všiml si jen, že většina jich pochází z Blízkého východu či Afghánistánu, jen minimum lidí je z Afriky.

„Skoro každý z nich začne jako první stížnost to, že jsou tam jako ve vězení a nechápou proč. Samotné zadržení je to, co jim vadí. Občas přidají zmínku na chod tábora, že nemají šampón či je málo plínek. Mají spojení se světem skrze telefonní automaty a telefonní kartu, kterou každý při svém příchodu dostane. Telefonní automaty jsou přímo v jejich areálech, přístupné bez jakéhokoli omezení,“ prozradil senátor.

O Česku nic nevědí

Personál zařízení je unaven, neboť je přetížen, ale o uprchlících všichni mluví jako o klientech. Možná je tomu tak i proto, že si většina klientů za pobyt u nás platí, a to 250 korun za den. Devadesát procent uprchlíků totiž má při sobě i peníze. Opakovaně ale dávají najevo, že chtějí do Německa, protože tam mají příbuzné a známé a leccos o té zemi slyšeli. O Česku nevědí nic.

Jídlo uprchlíci dostávají třikrát denně, děti pětkrát. U dětí navíc podle senátora stojí za zmínku, že si hrají pospolu bez ohlednu na národnost. V zařízení mají i školku a paní učitelky si schovávají jejich výkresy a obrázky na památku.

Mgr. Václav Láska

BPP
Tento profil nevytvořil Václav Láska, proto zde není aktivní
senátor

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

„A největší zjištění dne? V táboře, v místě, které je tak trochu ve středu dění. Kde se koncentruje veškeré ‚migrační‘ napětí jak mezi utečenci, tak mezi českým personálem. Tak na tomhle místě se všichni, zadržení i personál, chovají mnohem lidštěji, racionálněji a klidněji než lidé na sociálních sítích, kteří jsou migrační vlnou ‚dotčení‘ jen přes čtení novin a Facebooku,“ uzavřel popis své návštěvy člen horní parlamentní komory.

Senátor Láska doslova napsal:

Report z uprchlického tábora

Ve čtvrtek jsem navštívil uprchlický tábor v Bělé. Zůstal jsem tam přes tři hodiny v rozhovorech s jak uprchlíky, tak personálem tábora. Pustili mě všude, kam jsem chtěl. O mé návštěvě se tábor dozvěděl jen několik hodin předem. Jel jsem tam hlavně proto, abych na svoje oči viděl to, o čem i na tomhle profilu často píšu.

Pro ty, které to zajímá a jsou ochotni věřit mým slovům, dávám report. Postřehy, které člověk za ty tři hodiny může pochytit.

Na rozdíl od jiného zákonodárce jsem se nemusel po táboře pohybovat s ochrankou. Volně jsem mluvil s lidmi, kteří jsou zde zadrženi. Nikdo mě nenapadl, nikdo mě neokradl, nedostal jsem žádnou nemoc, přestože jsem si s řadou z nich podal ruku.

V táboře je přes sedm set lidí, z toho asi 160 dětí. Výrazná většina z Asie a Blízkého východu. Minimum Afričanů.

Lidé tam jsou nervózní, ale snažili se komunikovat docela klidně. I když i mezi národnostmi jsou rozdíly. Syřané se snaží vysvětlovat, Afghánci jsou mnohem více „emoční“.

Nervozita a roztrpčení pramení zejména z toho, že většina z nich je těsně před cílem své cesty. Před Německem. Prošli půlku světa a 100 km před cílem byli zadrženi a nechápou nebo možná ani pochopit nechtějí proč.

Skoro každý z nich začne jako první stížnost to, že jsou tam jako ve vězení a nechápou proč. Samotné zadržení je to, co jim vadí. Občas přidají zmínku na chod tábora, že nemají šampón či je málo plínek.

Mají spojení se světem skrze telefonní automaty a telefonní kartu, kterou každý při svém příchodu dostane.Telefonní automaty jsou přímo v jejich areálech, přístupné bez jakéhokoli omezení.

Většinu času tráví venku či na ubikaci. Sedí a čekají, co bude. Ono tam není moc co dělat. Tábor je přeplněný, a třeba i na hřišti stojí stany. V tělocvičně je zase infekční karanténa.

Nemocných infekčními nemocemi je tam pár jedinců, kteří jsou drženi v karanténě pod lékařským dozorem.

Tábor má i speciání oddělení s přísnějším režimem, kam se umístují jedinci, kteří se dopustí závažnějšího porušení pravidel (napadení a tak). Přestože je v táboře přes sedm set lidí, momentálně v téhle zpřísněné části není umístěn nikdo.

Všichni se mi snažili vyprávět své příběhy. Některým jsem věřil, některým míň. Osudy těch lidí jsou hodně různorodé. Nenašel jsem ani jednoho člověka, který by chtěl zůstat v Česku. Jdou do Německa, protože tam ne ně čekají známí, příbuzní. Jdou do prostředí, které znají z vyprávění. Česko neznají, nikdy o něm neslyšeli. Prostě jen tranzitní země.

Personál tábora je přetížený, unavený a má práce více než dost. Každý z nich se na běžence kouká trochu jinak. Všichni je oslovují a i mezi sebou o nich mluví, jako o „klientech“. A to proto, že přes devadesát procent z nich má sebou peníze a „pobyt“ v táboře si platí. 250 korun na hlavu a den.

Po táboře se ochranka pohybuje volně, na sobě má jen žluté vesty s označením Securitas. Žádné zbraně, obušky, slzný plyn. Policisté jsou na místě připraveni, kdyby problém nastal. Ale při běžném chodu tábora je nevidíte.

Sociální pracovnice vám z hlavy vysype příběh každého ze svých klientů.

V táboře je zřízena i malá školka a paní učitelka o všech dětech mluví s láskou. Sama si rámuje obrázky některých z nich, aby měla památku na děti, které prošly jejíma rukama. Děti jsou tam vůbec samostatná kapitola. Zatímco u dospělých můžete národnost odhadnout a také se jednotlivé národnosti drží pospolu, u dětí je to jinak. Nemáte šanci poznat, odkud jsou. Hrají si pohromadě, kreslí, jsou lačné po informacích, zkoušejí pochytit něco z našeho jazyka. Při pohledu na ně by vás ani nenapadlo, že jejich domovy jsou tisíce kilometrů daleko.

Jídlo dostávají třikrát denně. Děti pětkrát. A mají na výběr ze tří druhů. A ano, většina z nich jsou muslimové a preferují jídlo muslimské. Stížnosti na jídlo jsem neslyšel žádné. Většina z nich má peníze, a tak jim správa tábora zprostředkovává nákupy. Útratu mají omezenu na 300 Kč na hlavu a týden.

Charitativní pomoc do tábora proudí a k lidem se dostává. Skoro jsem měl ale pocit, že hlavní část pomoci by měla teď směřovat pro uprchlíky „na cestě“. Těm, kteří zůstali viset na nádražích a tak. I v táboře jim pomůže, ale není to tak, že by tam chodili lidé bosi nebo trpěli chladem. I když někteří už se připravují na to, že můžou být propuštěni za podstatně chladnějšího počasí, než se vydali na cestu, a mezi oblečením tak hledají zimní kousky.

Jak to shrnout? V táboře jsem nenašel žádné „šokující“ zjištění. Jsou tam zadržováni lidé „na cestě“. Personál se k nim jako k lidem chová. Oni se chovají jako lidé, byť třeba s jinými kulturními návyky. Tábor je přeplněný, což způsobuje řadu omezení pro zadržené a také nervozitu a přetížení personálu. Přesto se mi zdálo, že se to tam snaží všichni zvládat. Lidsky.

Samostatnou otázkou je, zda takováhle detence má smysl nebo proč jsou ti lidé na „cestě“. To ale není obsahem tohohle, už tak dost dlouhého, statutu.

Každopádně jsem velmi vděčný za to, že jsem mohl v táboře být. Ne všechny prožité pocity se dají reprodukovat do písemné zprávy. Prožil jsem si den, který mi zase trochu pomůže orientovat se ve složité situaci.

A největší zjištění dne? V táboře, v místě, které je tak trochu ve středu dění. Kde se koncentruje veškeré „migrační“ napětí jak mezi utečenci, tak mezi českým personálem. Tak na tomhle místě se všichni, zadržení i personál, chovají mnohem lidštěji, racionálněji a klidněji než lidé na sociálních sítích, kteří jsou migrační vlnou „dotčení“ jen přes čtení novin a Facebooku.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.