Irena Obermannová má za to, že den udílení státních vyznamenání může být dnem, kdy si můžeme říct, že máme na co být hrdí. Že jsou našimi spoluobčany lidé, kteří něco dokázali. Že nemusíme pořád jen „švejkovat“, nadávat na stát a shazovat se. To, jakým způsobem přistupuje k udělování vyznamenání prezident Miloš Zeman, je však podle spisovatelky problematické.
„Protože třeba takové slavnostní udílení státních vyznamenání na Pražském hradě jaksi zvoní rolničkami šaškovými. Nechci se vyjadřovat k osobě českého prezidenta, nezajímá mě. Beru si na paškál vlastní obřad udílení státních cen v den založení československého státu 28. října. Protože kdy jindy bychom měli být důstojní, hrdí a možná i patetičtí. Kdy jindy bychom měli vzdát hold nejlepším lidem, které naše země má. Byl by to lék na malou sebedůvěru naší malé zemičky s obřím mindrákem. Jenomže není. Jak by také mohl, když se právě tento akt národní hrdosti proměnil ve směšnou šaškárnu, kdy jsou mnohdy odměňováni lidé, kterých si člověk nechce a nemůže vážit a jejichž medaile se tak stává výsměchem státní důstojnosti,“ píše v komentáři Obermanová.
Dobrým příkladem může být udělení státního vyznamenání Jaromíru Nohavicovi. To je písničkář, jenž tvoří originální texty, někdy humorné, někdy posmutnělé a dalo by se říci, že si státní vyznamenání zaslouží. Je tu však jedno „ale“. O Nohavicovi se všeobecně ví, že aktivně spolupracoval s komunistickou státní bezpečností. Kdyby alespoň přišel a řekl by, že toho lituje, že o tom přemýšlí a ví, že něco udělal špatně, vyznamenání by si zasloužil. Jenže on o svém počínání mlčí. A to je podle spisovatelky chyba.
Psali jsme:
autor: mp
