Bude koncem roku 2017 Andrej Babiš ještě v politice?Anketa
Všechna tato zla jej prý přivádějí k úvahám, zda jim dokáže čelit. Při té příležitosti si vzpomněl na text, který o tomto prolínání již před několika lety napsal a nyní by jej rád znovu připomněl. V něm líčí své chování při okupaci, útoku estébáků i střelbě ruské armády.
„Tuhle jsem narazil na staré přísloví: Někdy je lepší být minutu zbabělý než po věčnost mrtvý,“ začíná Štětina svůj starší text. Židovská moudrost jej prý přiměla k tomu, že šel do sebe. Vzpomněl si, jak v roce 1968 celý týden chodil po Praze vzteklý z barbarství ruské armády i ze zrady těch, kteří ji pozvali. „Trikoloru, kterou kdosi na Václaváku rozdával, jsem si dal na klopu. U Jiráskova mostu mne zastavil ruský oficír, píchnul mi samopal do břicha a řekl: Sundej to. Trikoloru jsem sundal a strčil do kapsy,“ prozrazuje svou první zbabělost.
Podruhé byl prý zbabělý až v roce 1977, když estébáci rozprášili skupinu, zabývající se distribucí ilegálních tiskovin. „Měl jsem na starosti s několika kolegy rozmnožování. Byla to těžká práce,“ vzpomíná. Zrovna v té době prý chystali kopie Charty 77 v cizích jazycích.
„Pro mne si přijeli autem do práce, odvezli do kachlíkárny v Bartolomějské a několik hodin tvrdě vyslýchali. Když mne načechrali, předložili mi k podpisu vázací akt spolupráce. Odmítl jsem podepsat. Fajn. Dodnes mne to těší. Ale mám před očima způsob, jak jsem to udělal. Neřekl jsem jim: Pánové, fízl nebudu, jděte s tím k čertu. Řekl jsem: Soudruzi, nemohu s vámi spolupracovat, protože se na takovou práci necítím dost profesně zdatný. Ne, děkuji,“ vyznává se ze své zbabělosti.
Tu prý poté projevil až v roce 1999, když jako novinář ustupoval s čečenskými partyzány z obklíčeného města Groznyj a na rozlehlé louce po nich najednou začala střílet ruská armáda. Nezbylo, než se odplížit do lesa, před kterým byl ale nejprve strmý hliněný svah. „Vedle mne jeden starý Čečenec rychle ztrácel sílu. Chtěl jsem ho popotáhnout, ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že ztratím poslední zbytky své vlastní energie, která mne měla dostat z dostřelu. Přežili jsme to oba. Já s pocitem viny, o kterém on ani neví,“ uzavřel současný europoslanec své vyznání.
Co přesně napsal na Facebooku europoslanec Jaromír Štětina:
Blíží se výročí sovětské okupace Československa, ruská armáda opět zabíjí, jako tomu bylo v Čečensku, estébáci usilují o moc. Všechno mám před očima. Před pár lety jsem o tom napsal článeček. Nezaškodí, když si ho připomenu. Těm, kteří ho už někdy četli, se omlouvám, ze ho znovu zdůrazňuji. Myslím, ze se jmenoval Jak jsem byl třikrát zbabělý.
Tuhle jsem narazil na staré přísloví: Někdy je lepší být minutu zbabělý než po věčnost mrtvý. I šel jsem do sebe, abych si ověřil, nakolik má stará židovská moudrost pravdu.
V srpnu 1968 jsem celý týden chodil po Praze, vzteklý, ponížený barbarstvím ruské armády, rozezlený zradou těch, kteří ji pozvali a čekající na povel k odporu. Chodil jsem od tanku k tanku a mluvil s roztřesenými vojáčky, nemytými, unavenými, nevědoucími, kde jsou. V lepším případě byli přesvědčeni o tom, že brání Československo před právě nastavším útokem bundeswehru. Trikoloru, kterou kdosi na Václaváku rozdával, jsem si dal na klopu. U Jiráskova mostu mne zastavil ruský oficír, píchnul mi samopal do břicha a řekl: „Sundej to.“ Trikoloru jsem sundal a strčil do kapsy. Toť má zbabělost číslo jedna.
Druhou pak jsem zaznamenal v květnu 1977. V té době estébáci rozprášili, po takřka pěti letech úspěšné konspirace, pražskou překladatelskou skupinu, která se od roku 1972 zabývala zpracováním a distribucí tiskovin ze zahraničí i směrem ven. Byl jsem kolečkem toho poněkud těžkopádného, avšak fungujícího soustrojí v holešovickém Geologickém průzkumu. Měl jsem na starosti s několika kolegy rozmnožování. Byla to těžká práce. Xeroxy, počítače ani e-mail neexistovaly, každý papír evidovalo zvláštní oddělení podniku. V těch dnech jsme se věnovali překladům a rozmnožování Charty do Francie, do Španělska a do Portugalska. Agent StB nás prásknul a čtyři lidi ze skupiny byli zatčeni. Pro mne si přijeli autem do práce, odvezli do kachlíkárny v Bartolomějské a několik hodin tvrdě vyslýchali. Když mne načechrali, předložili mi k podpisu vázací akt spolupráce. Odmítl jsem podepsat. Fajn. Dodnes mne to těší. Ale mám před očima způsob, jak jsem to udělal. Neřekl jsem jim: „Pánové, fízl nebudu, jdětě s tím k čertu.“ Řekl jsem: „Soudruzi, nemohu s vámi spolupracovat, protože se na takovou práci necítím dost profesně zdatný. Ne, děkuji.“ Tak jsem jim to řekl.
V prosinci 1999 jsem s velkou skupinou čečenských partyzánů jako novinář v noci ustupoval z obklíčeného Grozného. Byli jsme unavení k smrti. Na široké louce jsme se dostali do minometné palby federální armády. Kličkovali jsme jako zající, dělali klencáky, hlína z výbuchů nám padala na záda. Záchrana byla v lese. Od něj nás dělil příkrý hliněný svah. Drápali jsme se nahoru k záchrannému houští jak mouchy. Vedle mne jeden starý Čečenec rychle ztrácel sílu. Chtěl jsem ho popotáhnout, ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že ztratím poslední zbytky své vlastní energie, která mne měla dostat z dostřelu. Přežili jsme to oba. Já s pocitem viny, o kterém on ani neví.
Hranice mezi statečností a bojácností je tenounká. Ten agent, co mne tehdy prásknul, je dodnes můj kamarád. Pod tlakem s nimi smlouvu podepsal, ale našel odvahu se mi po letech omluvit. Je jeho statečnost menší než jeho zbabělost? Staří Židé na takovou otázku odpověď nehledali. Nechali ji na každém z nás.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
