Jiřího Stránského si v první jablonecký zimní den (samozřejmě že dle počasí, nikoli kalendáře) přišlo poslechnout několik desítek lidí. Třiaosmdesátiletý spisovatel celých 90 minut stál. Až ho jeden divák vyzval, jestli si nechce sednout. „Odpovím vám stejně jako to dělám, když mě někdo pouští sednout v tramvaji. Děkuji, postojím, seděl jsem deset let,“ pobavil sál.

Stránského zatkli v 19 letech a obvinili z velezrady. „Mlátili mě hlava nehlava, abych se přiznal. Ale já nevěděl k čemu,“ vzpomínal. Už předtím byl těsně před maturitou vyhozen z gymnázia. Důvody byly politické. Stránský pochází z pražské patricijské rodiny, z otcovy strany má šlechtické předky. Otcem jeho matky byl bývalý meziválečný předseda vlády Jan Malypetr. Ve vězení prošel několika pracovními tábory, včetně jáchymovských uranových dolů.

Stránský však tvrdí, že je bytostný optimista. Vždyť i jeho první knížka, ve které vzpomíná na roky ve vězení, se jmenuje Štěstí. „Potkal jsem tam elitu českého národa,“ konstatoval. Po svém uvěznění však byl plný zášti. Pomohl mu básník Jan Zahradníček. „Říkal mi, že je na mně vidět nenávist a touha po pomstě. A že se toho musím zbavit, jinak mě to sežere,“ uvedl. Nebylo to hned, ale zhruba po roce to dokázal. „Jsem teď tolerantní, mezi svými přáteli mám i bývalé komunisty,“ sdělil.