Strategicky důležité: Toto má teď možná na stole Vladimir Putin

02.09.2016 14:22

Středoasijský Uzbekistán nastoupil do etapy boje o následnictví prezidenta Isloma Karimova. Karimov vládnul zemi autoritářsky více než dvacet pět let a jeho odchod staví otazníky nad dalším vývojem v zemi a v regionu Střední Asie. Více o uzbecké „hře o trůn“ píše pro ParlamentníListy.cz Veronika Sušová-Salminen.

Strategicky důležité: Toto má teď možná na stole Vladimir Putin
Foto: kremlin.ru, tan
Popisek: Vladimir Vladimirovič Putin, prezident Ruské federace

Jedna z nejchudších, ale strategicky nejvýznamnějších zemí Střední Asie je zaklíněna mezi Kazachstán, Turkmenistán a Kyrgyzstán, se kterými sdílí sovětskou minulost. Zhruba třicetimilionová země sousedí na jihu také s Afghánistánem, s nímž má nicméně ve srovnání s jinými sousedy poměrně krátkou hranici. Nedaleko na západě je Írán a na východě potom Čína. A až za předěly severně umístěného Kazachstánu je potom Rusko, tradiční hráč v tomto složitém geopolitickém prostoru.

Mezi Washingtonem, Moskvou… a Pekingem

Střední Asie v posledních dvaceti pěti letech dostala nový význam ve „válce proti teroru“, a to hlavně díky zeměpisné poloze v blízkosti kritického středobodu této války Afghánistánu. Karimov byl ochotným spojencem USA, na území země hostil americké vojenské základy a Uzbekistán byl rovněž aktivním účastníkem organizace GUAM, která vznikla v roce 1999 ne bez protiruského ostnu.

Země se nicméně nestala imunní vůči většinou dovezeným vlivům radikálního islamismu, což je jeden z hlavních důvodů, proč Karimov investoval do největší armády v regionu. Ta je sice vybavená starší, hlavně sovětskou vojenskou technikou, ale čítá kolem 65 tisíc vojáků.

Anketa

Která politická strana se dle vás nejrozumněji staví k otázce migrace?

1%
5%
11%
1%
0%
61%
0%
0%
0%
2%
1%
hlasovalo: 19501 lidí

Po roce 2005 vztahy mezi Taškentem a Washingtonem ochladily kvůli Amerikou kritizovanému potlačení protestů v Andižanu, při nichž zemřelo oficiálně asi 185 lidí (zprávy se velmi různí) a vůbec kvůli otázce dodržování lidských práv.

Karimov se pružně přeorientoval na Moskvu a na asijské země. V reakci Uzbekistán opustil v roce 2005 GUAM. V roce 2006 země vstoupila do ruské bezpečnostní platformy Organizace kolektivní bezpečnosti, nicméně už v roce 2012 svoje členství suspendovala. Karimovův Uzbekistán také zaujal chladný postoj k ruskému integračnímu projektu Celní unie a Eurasijské ekonomické unie. Nebylo to jasné "Ne", ale „otec národa“ Moskvě prostě nic nesliboval…

Stojí za všimnutí, že místem slavnostního podpisu nové deklarace o vztazích mezi USA a regionem Střední Asie se (i přes americkou kritiku lidských práv v zemi) stal v listopadu 2015 právě uzbecký Samarkand. Lidským právům věnuje společná deklarace jednu dvě věty…

Postsovětské Rusko se snažilo svůj vliv ve Střední Asii udržovat, ale v posledních letech se mezi ruskými specialisty čím dál tím otevřeněji mluvilo o tom, že Rusko oblast z hlediska tradičního vlivu v rámci konkurence ztrácí. A to hlavně ve prospěch Číny a její ekonomické diplomacie, která přinesla regionu obrovské investice. Projekt Nové Hedvábné stezky je bez Střední Asie a jejího nerostného bohatství nemyslitelný. Těmto investicím Rusko nemohlo a už vůbec v současnosti nemůže konkurovat.

Uzbekistán na mapě zemí někdejšího SSSR

Význam má i prostý fakt, že „časy se mění“ a k veslu se hlásí generačně mladší elity, které už s Ruskem nepojí kulturní, politické a také mentální vazby jako tu předchozí sovětskou. Z ruského hlediska bude Uzbekistán po Karimovovi a celá Střední Asie novou, zahraničně politickou výzvou. Bez výrazných inovací svojí politiky se Moskva neobejde.

Když „sultán“ odchází

V personalistickém (někdy se používá slovo sultánský) a velmi neformálním systému vládnutí odchod Isloma Karimova rozhýbává vztahy mezi vládnoucí elitou (v Uzbekistánu klanově organizovanou) a může vytvořit prostor pro boj o moc mezi možnými následníky v elitě, která ztratila orientační autoritu. Mocenské vakuum také může dát prostor pro politickou opozici směrem k demokratizaci země či ke sponzorovanému pokusu (takzvaný barevný scénář) o takovou demokratizaci. Obecně se odborníci obávají nejvíc vnitřní destabilizace země, i když situaci nechtějí dramatizovat s tím, že Karimovova tvrdá ruka zemi celkově stabilizovala a mocenské klany postavila do latě.

Faktem je, že Uzbekistán podobně jako Kazachstán se s momentem výměny moci setkává úplně poprvé od konce SSSR. Pro dokreslení je průměrný věk populace země 27 let, což znamená, že obrovská skupina Uzbeků nezažila jiného lídra země než Isloma Karimova. Například sousední tádžický scénář přechodu moci ukázal, že k apokalyptickému scénáři nemusí vůbec dojít.

Kdo se stane novým uzbeckým lídrem, je otázka, která musí nutně zajímat Moskvu, Peking a také Washington. Ve hře je ekonomika, bezpečnost a geopolitika. Někteří už delší dobu mluví ve vztahu k celému regionu Střední Asie o „Nové Velké hře“ (ta původní se týkala Británie a carského Ruska, které zde v 19. století tvrdě soutěžily o vliv). V této nové hře se potýkají a stýkají rozdílné zájmy USA, Ruska, některých regionálních islámských zemí (včetně Turecka a jeho Turkické rady), EU a konečně také samozřejmě stále ambicióznější Číny. Odchod Karimova zamíchá kartami.

Regionální islamistická hrozba

Uzbekistán a další středoasijské země patří k poměrně liberální islámské škole Hanafi (sunnitská škola). Nicméně vlivy islámského tradicionalismu a salafijské školy (a wahhábismu) se Uzbekistánu a jeho sousedům nevyhnuly.

Jejich přítomnost je zároveň spojená s konfliktem s tradičním hanafijským pojetím islámu, který je v regionu doma. Nové postsovětské režimy pod hlavičkou zděděného sekulárního státu zdůrazňovaly právě domácí prvky islámu jako určitého zdroje svého ospravedlnění a budování nového státu. Kombinace postsovětského sekularismu a domácích tradic stavěla středoasijské vlády ostře proti islámskému radikalismu.

Podle dat z roku 2015 pocházelo na 500 radikálně islamistických ozbrojenců, kteří přišli do Sýrie a do Iráku právě z Uzbekistánu. Z celého regionu Střední Asie sem přišlo asi 1650 bojovníků. Nejproblematičtějším regionem Uzbekistánu se jeví z tohoto hlediska přeshraniční Ferganská kotlina. Dnes se má za to, že Uzbekistán je (kromě domácích islamistů) spolu se svými sousedy hostitelem nepříliš velkých (spících) buněk Islámského státu. Země se nachází v blízkosti Afghánistánu a trápí ji sociální a hospodářské problémy: hlavně velká míra chudoby, přemíra populace v zemědělských podmínkách a také vysoká míra korupce. To jsou odvrácené stránky relativního hospodářského růstu posledních let Karimovovy vlády a možné zdroje dalšího znejistění či destabilizace země.

Afghánistán a Střední východ (a případně možnost slití Tálibánu s IS) představují hlavní zdroj islamismu pro Střední Asii. Konkrétně Uzbekistán byl místem vznikání nejradikálnějších verzí islamismu v celém regionu. Represivnímu karimovskému bezpečnostnímu bloku se ale dařilo držet tento problém pod tvrdou kontrolou.

Ruské zájmy (a možnosti) ve Střední Asii

Moskva je (na rozdíl od Washingtonu) životně zainteresovaná na tom, aby se Střední Asie nestala dalším centrem radikálního islámu. Nárůst radikálního islámu a jeho kriminálních bojůvek by vedl – alespoň z pozice hrozeb, které Moskva vnímá – k nárůstu terorismu, pašování drog a nekontrolované migrace obyvatelstva.

Je také dost možné, že velká míra destabilizace jedné ze zemí v regionu by měla dominový efekt na region jako celek, což by vytvořilo doplňující tlaky a mohlo v nejhorším případě roztočit spirálu imploze (rozpadu) států v regionu, který je tradičně také etnicky smíšený. Scénář od autoritářství k chaosu není pro Moskvu (ovšemže také pro Peking) vůbec pozitivním politickým a geopolitickým výhledem.

Tváří v tvář oslabování svého vlivu v regionu jedná Rusko poněkud překvapivě. Moskva v poslední době svoji vojenskou přítomnost ve Střední Asii oslabuje. Podle posledních plánů, o kterých informují internetové noviny Gazeta.ru, bude Rusko snižovat velikost svojí hlavní regionální vojenské základně v Tádžikistánu, která plní úkoly spojené s ochranou hranic s Afghánistánem pro celý tento region. Zdá se, že priority Ruska leží jinde, a to především na západě ve vztahu k NATO a k velké hře s USA o Sýrii.

Moskva souběžně s anoncovaným oslabením na jihovýchodě výrazně posiluje západní obranný vektor. Přesouvá jednotky na západ čelem k NATO (které činí totéž) po celé západní hranici a především na Krymu, kde je to celkem logické řešení pro zatím zahraničně politicky nevyjasněný status poloostrova. Jak noviny upozorňují, nechává tak jihovýchodní křídlo svojí obrany slabší, než je zdrávo.

Triumvirát nástupců

V souvislosti s koncem Karimovovy epochy se mluví o trojici možných kandidátů na post nového lídra. Ovšem bez toho, aby blíže znali (dobré/špatné) vztahy mezi nimi. Prvním je letitý Karimovův premiér Šavkat Mirzijajev, který má především tu nevýhodu, že je v zemi dost nepopulární. V uzbecké politické elitě má Mirizijajev stabilní místo a jako premiér a šéf exekutivy je logickým nástupcem.

Dalším kandidátem je ministr financí Rustam Azimov. Ten má především finanční zkušenosti a za sebou poměrně velkou ekonomickou moc. Obecně je považován za víc liberálního a prozápadního politika, než je Mirizijajev, který je spojován s Ruskem via rodinné vztahy. Zprávy o tom, že Azimov byl 30. srpna zatčen, se sice nepotvrdily, ale o silném postavení Azimova zrovna nesvědčí.

V pozadí celé „hry o trůn“ je ještě třetí figura. Odborníci o Rustamovi Inojatovovi, šéfovi uzbecké bezpečnostní služby a bývalém důstojníkovi uzbecké pobočky KGB píší, že zatím nedával najevo, že by měl o roli prezidenta zájem. Je spíš stínovým hráčem či šedou eminencí uzbecké politiky. I tak je tu otazník nad tím, jestli se mocný Inojatov stane „kingmakerem“ (vlivný hráč, který má moc ovlivnit nástupnictví, ale sám se „králem“ stát nemůže, či nechce), nebo rovnou králem. Svoji logiku by jeho nástup do prezidentského paláce měl.

Kromě této trojky se dají ještě zmínit outsideři. Mezi nimi je Karimovova starší dcera Gulnara, která se ale v roce 2014 zapletla se svým byznys-impériem do politiky tak, že se dostala do otcovy nemilosti. Byla spolu s dalšími politiky mladší generace obviněná z korupce v hodnotě 200 milionů dolarů a souzena. Od té doby je v domácím vězení a její pozice je v důsledku izolace nejspíš oslabená.

V pátek 2. září brzy ráno uzbecká vláda informovovala, že prezident Islom Karimov se nachází v kritickém stavu. Uzbecká stínová „hra o trůn“ nejspíš vstupuje do svého posledního dějství.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Veronika Sušová-Salminen

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Šílené. Profesor na medicíně řekl „těhotná žena“, a hned se začal omlouvat. Likvidační petice studentů

19:08 Šílené. Profesor na medicíně řekl „těhotná žena“, a hned se začal omlouvat. Likvidační petice studentů

Konzervativní noviny přeložily text novinářek Barri Weiss a Katie Herzog o stále se šířící ideologii…