Svátek české armády. Panoptikum při schvalování od účastníka

V jedné z nezapomenutelných filmových rolí určil Miroslav Donutil hlavní představitele našich armádních tradic následovně: „Soudruh Hus, soudruh Žižka a soudruh Jirásko.“ Vzhledem k tomu, že v literární předloze se tato slova nenacházejí, jedná se buď o hercův, či scenáristův příspěvek, který s humorným nadhledem popsal stupiditu nejedlovského konceptu takzvaných revolučních bojových tradic našeho lidu, prezentovaného vojákům základní služby pologramotným politrukem.

Na Donutilovu filmovou repliku si vzpomenu vždy na konci června při příležitosti oficiálního Dne ozbrojených sil, slaveného od roku 2002 na základě rozkazu prezidenta republiky z února 2002. Tomuto oficiálnímu dokumentu totiž předcházel dosti prudký názorový střet odehrávající se během posledních měsíců roku 2001, jehož jsem byl jako pracovník tehdejšího Historického ústavu Armády České republiky účasten.

Celá akce byla zahájena požadavkem ministra Tvrdíka z poloviny října 2001 na stanovení dne, jenž by se stal armádním svátkem. Z kuloárů jsme se dozvěděli, že ministr, studující v druhé polovině osmdesátých let na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově, si počátkem října vzpomněl na bývalý svátek Československé lidové armády spojený s překročením státní hranice v Dukelském průsmyku. A vyjádřil požadavek ohledně nalezení vhodného dne, který by naši armádu důstojně reprezentoval.

Řediteli Historického ústavu AČR tak ze sekretariátu dorazil pokyn ve stylu – něco najděte, ale nesmí to být Dukla. Vyřešení úkolu dostala na starost skupina historiků, do které jsem byl také zařazen. Po seznámení se s požadavkem ministra se samozřejmě naskytla první možnost – bitva u Zborova a 2. červenec. Členové skupiny vycházeli ze skutečnosti, že 2. červenec byl vybrán za armádní svátek již v červnu 1928 a udržel se – během druhé světové války pouze v československých zahraničních jednotkách – až do konce čtyřicátých let. Rozhodnutí tedy bylo rychlé, zároveň jsme však v přípisu ministerstvu, po zdůvodnění výběru, upozornili na skutečnost, že v této bitvě bojovali čeští vojáci na obou stranách frontové linie – proti sobě.

Reakce úředníků z kanceláře ministra byla doslova blesková, telefonická a ve stylu – Zborov ne, to je o prázdninách. Při dotazu na význam prázdnin pro armádní svátek byl ředitel ústavu poučen, že by se do akce nemohly zapojit školy a že vlastně všichni už jsou na dovolené.

Míč se tedy opět ocitl na straně Historického ústavu AČR, ovšem ministerští úředníci začali právě v této době hledat vhodný den sami, přičemž prý do akce zapojili i veteránské organizace včetně oné nejslavnější. Na ústavu přitom skupina historiků pokračovala v práci, tentokrát se zadáním – ne Dukla a ne o prázdninách. Vcelku rychle jsme se shodli, že připravíme raději více zdůvodněných alternativ, a to nejen čistě vojenských, ale také vojensko-politických.

Vzhledem k předpokladu nepříliš vysokého kvocientu ministerských úředníků v oblasti národních dějin jsme se rozhodli vynechat všechna data mimo 20. století, takže se nám výběr zúžil na 1. a 2. odboj v zahraničí. Z vojenského hlediska jsme se rozhodli nabídnout naše nejvýznamnější vítězné střety obou období, což tedy bylo osvobození Kyjeva v listopadu 1943 pro 2. odboj, pro 1. odboj pak série vítězných bitev legionářů na magistrále, tedy Lipjagy a Buzuluk v červnu 1918, Bajkalské tunely v srpnu 1918. Po připomínce „prázdnin“ jsme nakonec vítězné boje o Bajkalské tunely, které přinesly ovládnutí magistrály od Volhy až po Tichý oceán, vynechali. Místo nich jsme přidali jedno vojensko-politické datum, a to 16. či 19. prosinec. V těchto dnech roku 1917 francouzský prezident Raymond Poincaré podepsal (první datum) a zveřejnil (druhé datum) dekret o uznání československých dobrovolnických jednotek jako součásti dohodových armád. Šlo tedy o svého druhu rodný den naší samostatné československé (a přeneseně také republikánské) armády. Nabízená data s dosti obsáhlým zdůvodněním byla následně odeslána na ministerstvo.

Pár týdnů se nedělo nic, až náhle řediteli ústavu telefonicky oznámili, aby pověřil dva historiky, kteří „o tom něco vědí“, jednáním s dvěma pracovníky ministerstva. Jedním z těch dvou historiků, kteří „měli něco vědět“, jsem byl určen já, jméno druhého zatajím, neboť jeho tehdejší názory na dané téma se s dobou poněkud změnily a nechci jej kompromitovat. Jména dvou pracovníků ministerstva jsem rád a velmi rychle zapomněl, stejně už tam nejsou zaměstnáni (málem bych řekl nepracují).

Začátek jednání byl povzbudivý, protistrana nám vysvětlila, že jsme poněkud mdlého ducha – uvedli to pregnantněji, protože cesta z Buzuluku do Prahy přece byla komunistická propaganda. Pochopili jsme, že si spletli boj o Buzuluk, který vedly legie s rudoarmějci v červnu 1918, s oním Buzulukem, jenž se stal v letech 1942 a 1943 organizační základnou československých vojenských jednotek na východní frontě. Pak si nechali na mapě ukázat, kde leží Lipjagy, ač to měli v předaném materiálu přesně určeno, a prohlásili, kdo že by do takové zadní části těla – i to řekli pregnantněji – jezdil.

Hlavní město Ukrajiny odmítli ze stejného důvodu i stejnými slovy, zato se velmi zajímali, kde že prezident Poincaré podepsal onen dokument. Když jsme jim ukázali jeho publikovaný přepis s určením místa jako Paříž, tak prohlásili, že by to šlo, ale proč prý je to v zimě, a ještě tak blbě těsně před Vánoci. Namítli jsme, že prostě rozhodnutí francouzského prezidenta z konce roku 1917 nejde změnit. Nato nám sdělili, že nic neznáme, protože jinak bychom jim nabídli to jediné správné datum, kterým je 30. červen. Po našem dotazu, co že to je za den, protočili oči a oznámili nám, že přece tehdy dostaly naše legie svůj první prapor a pochodovaly pod ním, čímž jsme byli přijati mezi armády dohody. Pochopili jsme, že v jejich případě jde o rozhlasovou stanici z arménského hlavního města a snažili jsme se jim vysvětlit, že z toho platí jen skutečnost, že pochodovaly. Protože onen prapor zde nedostaly celé legie, ale pouze 21. čs. střelecký pluk (tedy jeden z celkového počtu 28 pluků), že to nebyl první prapor, protože ten byl předán již 11. října 1914 v Kyjevě (zároveň jsme jim připomněli, že jde o den smrti Jana Žižky z Trocnova), a že naše jednotky se staly součástí dohody o celý půlrok dříve, k čemuž jsme použili Masarykův citát z počátku února 1918.

Pouze nádavkem jsme jim uvedli, že kromě tří praporů, které do té doby obdržely naše pluky v Rusku, již v květnu 1918 obdržela svůj bojový prapor také legionářská divize v Itálii, a to od italského ministerského předsedy.

Nastalo poněkud mrtvé ticho. Následně jeden z ministerských pracovníků, který si během jednání činil poznámky, odešel na chodbu, aby si zatelefonoval. Po chvíli se vrátil a dále se to již odehrávalo jak ve scénáři filmu „Nejistá sezóna“. Oznámil, že soudruzi – tedy my – jsou ještě mladí a nezkušení, takže to bude tak, jak to připravili oni. Ono bývalé oslovení sice nepoužil, ale vyznělo to obdobně. Nakonec i přiznal barvu a sdělil nám, že místo spojené s oním svátečním datem musí být na Západě, protože kdo by jezdil na služební cestu připomínat armádní svátek na Východ, že. A že toto datum navrhla ona nejvýznamnější veteránská organizace, jež si vymínila dostatečný počet míst ve vládním speciálu, až ministr poletí daný svátek oslavit. Poté nám řekli, ať neděláme problémy, že to je již rozhodnuté a že se na nás občas nějaká ta místa v letadle také dostanou.

Nelze vyloučit, že se problém s armádním svátkem podepsal na odvolání původního ředitele ústavu z funkce v září 2002. Dotyčný sice na své místo nastoupil po vítězství v konkurzu, v němž bylo na prvním místě uvedeno, že zájemce musí být absolventem oboru historie, ale po odvolání byl bez konkurzu nahrazen bývalým studentem Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, spolužákem dnešní první dámy. Během následujících let musela z ústavu odejít více než desítka graduovaných historiků, mezi nimi – až na jednu výjimku – všichni, kteří se zapojili do práce při hledání nového armádního svátku.