Na základě nacistických norimberských zákonů bylo ve 30. letech v Německu stanoveno, že rasovým nepřítelem číslo jedna jsou židé a za nepřítele číslo dvě byli stanoveni „cikáni a cikánští míšenci“. V hitlerovském Německu i v zemích pod nadvládou třetí říše byli pak Romové perzekvováni a deportováni do různých druhů táborů včetně vyhlazovacích.

První protiromský výnos, zakazující především kočování, vyhlásila protektorátní vláda koncem března 1939. Počátkem pronásledování Romů za druhé republiky bylo přijetí nařízení o kárných pracovních táborech, do kterých měli být umístěni práceschopní muži starší 18 let, kteří nemohli prokázat řádný způsob obživy. Nařízení začalo platit od dubna 1939.

Do roku 1942 tvořili Romové v různých táborech pouze deset nebo 15 procent vězňů

Kárné pracovní tábory se začaly stavět v srpnu 1940 asi dva kilometry od obce Lety u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Oplocená část tábora v Letech měla rozlohu 66 arů (0,66 hektaru), ke které patřilo ještě 11,2 aru neoplocené zemědělské půdy. Vzory pro zřízení těchto táborů byla podle serveru holocaust.cz již existující zařízení například v rakouském Lackenbachu.

Do nově zřízených kárných pracovních táborů měly být zařazovány především romské rodiny, které splňovaly podmínky pro uvalení preventivní policejní vazby. Účelem táborů bylo podle ministerského výnosu vychovat „cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po cikánském způsobu“ k práci, pořádku a kázni.