Izraelský premiér Netanjahu v působivé prezentaci odhalil světu, že dle mínění jeho tajných služeb Írán i nadále rozvíjí svůj jaderný program, ačkoliv v dohodě, kterou Teherán uzavřel se Západem, se takové možnosti vzdává. Dohoda by nyní mohla být zejména ze strany USA odvolána. V jakém světě bychom se pak ocitli?
Musím vás trochu poopravit. Netanjahu netvrdil, že by izraelské tajné služby byly názoru, že Írán dál vyvíjí jaderné zbraně. On tvrdil, že jeho tajné služby získaly z Íránu „půl tuny“ dokumentů, samozřejmě „tajných“, podle nichž Írán ony zbraně vyvíjí i po roce 2003, kdy měl s jaderným programem skončit. Izraelský Mossad totiž, ve shodě s americkou CIA, už nejméně od roku 2007 konstatuje, že Írán už dávno žádný vojenský jaderný program nemá, a tak to své „senzační odhalení“ musel Netanjahu formulovat jinak, oklikou.
Potíž je ovšem v tom, že podle expertů, kteří celý proces uzavírání jaderné dohody s Íránem sledovali opravdu zblízka, izraelský premiér nepředložil žádné „nové důkazy“, ale ve skutečnosti jen informace, které vesměs zazněly v prosinci 2015 na uzavřeném zasedání sboru ředitelů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), na němž zástupci Íránu předávali mezinárodnímu společenství své dokumenty a odpovídali na jejich otázky. A co víc, MAAE většinu z nich už sama před časem zveřejnila. Oficiální stanovisko MAAE koneckonců v reakci na Netanjahuova „odhalení“ uvádí, že nic nového nezaznělo, Írán svou část dohody plní a dál o tom netřeba diskutovat. Dokonce i šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová má za to, že ji Netanjahu o tom, že by Írán porušoval své závazky, nijak nepřesvědčil, a to je už co říct, protože EU je jinak přece vždy připravena se podvolit…
Zpravodaj americké agentury AP celé Netanjahuovo vystoupení označil za „jeden z nejbizarnějších okamžiků v globální politice poslední doby“, přičemž někteří američtí zastánci dohody s Íránem podotýkají, že hlavním Netanjahuovým cílem bylo poskytnout Trumpovi falešný důvod k odstoupení od smlouvy, aniž by přitom on sám musel politicky zaplatit. Místo toho nyní totiž Trump může argumentovat tím, že smlouvu zrušit musel, protože Írán „lhal“, jak neustále opakoval Netanjahu bez ohledu na absenci skutečných důkazů. A funguje to – Washington se zprvu sice trochu zapletl ve formulacích, jestli Írán „měl“ nebo „má“ jaderný program, ale Trump už v reakci na Netanjahuovu „narážku“ předpřipraveně prohlásil, že to vše dokazuje, že má „stoprocentní pravdu“, když chce od smlouvy odstoupit…
Fotogalerie: - První máj v národním duchu
A v jakém světě že to žijeme? No, v postfaktickém. Lže se o sto péro, i na té nejvyšší úrovni…
Čtenáře v souvislosti s Netanjahuem a Íránem zajímaly tyto věci: Jak je možné, že Izrael smí vlastnit jaderné zbraně? Může jít o trest vůči Íránu za to, že odmítá obchodovat ropu v dolarech? A to nejdůležitější: Mohla by mezi námi a Íránem vypuknout válka?
Není jistě bez významu, že Netanjahu svá „odhalení“ na diapozitivech a u skříně plné „tajných“ šanonů a nic neříkajících cédéček prezentoval sice v Kirya, izraelské obdobě Pentagonu, ale nepřišel ho tam podpořit ani ministr obrany, ani náčelník generálního štábu a ani šéf Mossadu… Sám voják v poli. Jako by se všichni ostatní nechtěli blamovat. Není divu. Netanjahu už v roce 2002 před americkým Kongresem „dosvědčil“, že „není vůbec žádných pochyb, že Saddám chce získat jaderné zbraně a pracuje na tom“. Následovala americká agrese proti Iráku „opřená“ o podobnou „slajdšou“, kterou nyní předvedl Netanjahu, jen tehdy Colin Powell na diapozitivech dokládal existenci neexistujících iráckých zbraní hromadného ničení.
Když tedy nyní izraelský premiér znovu vyšel s obviněními proti Íránu, je třeba to vnímat především jako další krok politika, který se celou svou dráhu pokouší přesvědčovat svět o nebezpečnosti Íránu. Je to Netanjahuova celoživotní posedlost – už v roce 1993 poprvé „varoval“, že Írán „do tří let“ získá jadernou zbraň, a od té doby ony „tři roky“ pravidelně opakoval – a až Obamova dohoda s Íránem z roku 2015 tomu učinila přítrž a sebrala mu tak „životní téma“. Ale i kdyby Írán nakonec jadernou zbraň opravdu měl, kde je psáno, že by ji opravdu použil proti Izraeli? Někdejší izraelský vicepremiér Dan Meridor byl jedním z těch, kdo oficiálně připustili, že Írán neusiluje o zničení Izraele, ale maximálně o likvidaci „sionistické entity“. Možná vám to bude připadat jen jako zanedbatelná hra se slovíčky, ale v zásadě je ten rozdíl stejný, jako kdyby někdo řekl, že chce „zničit Československo“ nebo zničit „komunistický režim v Československu“. V prvním případě zanikáme, v případě druhém se „jen“ mění systém, ale existujeme dál. Ostatně, rok 1989 ten rozdíl ukázal vcelku názorně.
V Netanjahuově případě je „posedlost Íránem“ navíc motivována i jeho osobními politickými cíli. Na jedné straně platí, že dokud bude šermovat „íránskou hrozbou“, před níž „jen on Izrael ochrání“, bude se podle všeho dál vyhýbat důsledkům svých korupčních kauz; měl jich už několik a ta poslední má opravdu „našlápnuto“ jeho politickou kariéru ukončit v base. A „íránská hrozba“ mu navíc pomáhá odvádět pozornost i od palestinské otázky – dokud bude s to „přesvědčovat“ svět, že Írán chce vyhodit Izrael do vzduchu ve stínu atomového hřibu, nikdo jej nebude přehnaně tlačit, aby řešil „tak zanedbatelné prkotiny“, jako jsou nějací okupovaní – a aktuálně v pásmu Gazy nyní po desítkách zabíjení – Palestinci. Zkrátka, Írán je pro Netanjahua nástroj, jak se dál udržet u moci a prosadit své sny… Nic víc, a nic míň.
Velké diskuse nyní ale v Izraeli vyvolává skutečnost, že si zrovna Netanjahu přisvojil pravomoc vyhlašovat válku bez hlasování v Knessetu. Nově mu k tomu stačí souhlas ministra obrany, což je konkrétně Avigdor Lieberman, přinejmenším podle řečí ještě větší radikál než sám Netanjahu. Ale přesto si nemyslím, že bychom měli čekat válku. Írán v roce 2018 není Irák v roce 2003. Má na své straně Čínu a Rusko, a co víc, Izrael si přeje, aby za něj tuto válku vedly USA, což naráží na trumpovské „Amerika především“. A hlavně, žádná taková válka by se Izraeli opravdu nevyhnula, s výsledkem víc než nejistým…
A když se ptáte: Jak je možné, že Izrael jako jediný v regionu může mít jaderné zbraně? Americký prezident Harry Truman kdysi na otázku, proč tolik podporuje zrovna Izrael, údajně prohlásil, že kdyby měl víc bohatých arabských voličů, bude klidně preferovat Araby. Čili Izrael je v mnoha ohledech hájený „světovým společenstvím“, a tak může „hrát i z ofsajdu“. Vliv židovské lobby na americkou politiku je vcelku důkladně zdokumentován řadou seriózních akademických studií, a co víc, Washington se ani nijak netají tím, že je mu zájem Izraele často bližší než zájmy USA. Evropa má k tomu stále pocit zodpovědnosti za holocaust, a tak také nechává Izrael hrát si beztrestně svou vlastní „ligu“.
A to, že Írán obecně ukončil své zahraniční obchodování v dolarech, je spíš důsledek současné situace ve světě, než že by to bylo příčinou.
Do jaké míry lze říci, že reálným důvodem toho cirkusu je Sýrie? Přeci Írán podporuje Asada, zatímco „naši“ Saúdové jsou proti němu. Mimochodem, srovnáme-li skutečně stav demokracie v kritizovaném Íránu a v „naší“ Saúdské Arábii, jak to vychází?
Jistě, máte pravdu, že válka v Sýrii současnou situaci ovlivňuje významně. Původně bylo v plánu, že se po Iráku a Libyi zničí další sebevědomý, tedy Západu nepříliš poslušný stát, což ve svém důsledku usnadní Izraeli pohodlně „kralovat“ na celém Blízkém východě bez vážnějších konkurentů. Co se ale místo toho stalo ve finále? „Americký“ Irák je dnes více méně v područí šíitského Íránu, přes Libyi se valí do Evropy migrační vlny, s nimiž si neumíme moc poradit, a Sýrie se namísto zhroucení stává nejen bojištěm „budoucího světového řádu“, na němž posiluje Írán, ale i branou, kterou do regionu velmi silně promlouvá donedávna vyautované Rusko. Chci říct, že ten, kdo podobné plány v Americe (jistě se silnou izraelskou nápovědou) vymýšlel, byl ze všeho nejvíc zaslepený ideolog, než že by věděl něco o světě. On to ostatně kdysi přiznal Bushův poradce Carl Rove: „Jsme impérium a vytváříme si vlastní realitu.“ Jenže umělá, virtuální a mediální realita, jak vidno, nemá mnoho společného s realitou jako takovou. Byly to totiž Spojené státy se svými spojenci, kdo naprosto hloupou strategií – a navíc za cenu milionů lidských životů, za jejichž zničení je nikdo nikdy nepotrestá – otevřely na Blízkém východě dveře Íránu a Rusku. Nikdo jiný. A co víc, situace dospěla do bodu, kdy Írán a Rusko uzavírají stále těsnější koalice s Tureckem, které má druhou největší armádu v rámci NATO. Bonmot praví, že bychom se měli bát toho, že se naše plány splní. A tohle je kardinální příklad jeho platnosti.
A nápad srovnávat Írán se Saúdy je naprosto bizarní. Ministerstvo zahraničí USA ve svých výročních zprávách každoročně hodnotí Írán jako nejvyspělejší demokracii na Blízkém východě (samozřejmě, s výjimkou Izraele), která dokonce zaručuje parlamentní křeslo i íránským Židům, zatímco „naši“ Saúdové se hystericky bojí byť i jen pohlédnout na volební urnu, protože její zprovoznění by znamenalo jejich okamžitý konec… Klasické úsloví praví: Řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi… Každý ať si příslušný termín dosadí sám.
Náš kolega Jan Rychetský chtěl na Ukrajině psát o výročí upálení občanů Oděsy. Byl však zadržen ukrajinskými orgány na letišti v Kyjevě a odeslán zpět do Prahy. Prý tak rozhodla SBU. Je takový postup běžný?
Zaráží mě, že chtěl jet na Ukrajinu právě kvůli tomu dodnes nepotrestanému masakru v Oděse. „Naši“ tam tehdy upalovali lidi zaživa! Spolu s ním a ze stejného důvodu nevpustili do země i italského fotografa. To jako že ti dva nevěděli, co je ta dnešní „demokratická“ Ukrajina zač?
Česká republika se propadla v žebříčku svobody médií. Novináři prý u nás začínají žít v nebezpečí, i kvůli tomu, že jim nadávají politici. Zeman dokonce mává samopalem. Cítíte se u nás méně bezpečně?
Přiznám se, že ta studie Reportérů bez hranic mě vcelku pobavila. Opravdu argumentovali tím, že Zeman a někteří další politici novinářům „vyhrožují“ a nadávají jim, aniž by vůbec kdo vzal v potaz, proč se tak děje, nebo jestli tady u nás „novináři“ ještě vůbec plní funkci „hlídacího psa demokracie“. Máme sice portál s podobným názvem, ale znamená to opravdu něco zásadního z hlediska kvality médií?
Většina médií patří třem čtyřem oligarchům, a tak hájí jejich ekonomické a politické zájmy, ČT a ČRo si hrají „vlastní ligu mimo realitu“, spousta portálů jede v různých „neziskových“ barvách, ale to Reportérům bez hranic nevadí. Mně z toho vychází pozoruhodný pocit, že když se někdo – třebas jen shodou životních náhod – ocitne v médiích, stává se naprosto nedotknutelným. Stává se totiž „novinářem“. Jako kdyby byl novinář nějaký nadčlověk. On ale nadčlověk není. Je spíš jen figurou, s níž se dá tahat po pomyslné politické šachovnici. Vidíme to sami dnes a denně. Zatímco zabít novináře na Slovensku se stává důvodem málem k převratu, zabíjení novinářů v Gaze se přechází mlčky. Jak říkám, je to cynická hra o moc a o ovlivňování mas.
I proto chce asi EU do prosince vymyslet legislativu o boji „proti dezinformacím“, čímž fakticky v Evropě oficiálně zavládne cenzura… Jediný povolený názor, aby nás ochránili před vším zlým. Určitě pro naše dobro. Ano, a tím pádem se za půl roku začnu bát o práci, protože – jak jsem si mezitím zjistila – míst v kotelnách už moc není. Nastoupila automatizace, takže kotelníků, natož kotelnic už nikdo moc nepotřebuje…
Co bychom měli v příštích dnech udělat?
Asi nic převratného. Zkusme žít nejlíp, jak to jen půjde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
