„Na milánském nádraží se letos v létě objevil nový typ baťůžkářů. Nejde však o tisíce studentů odjíždějících na prázdniny, ale o uprchlíky z Nigérie, Somálska, Iráku nebo Eritreje, kteří ve svém batohu vezou celý svůj život. Cestou sem ho riskovali, když přešli Saharu nebo překonali Středozemní moře. Ale ještě stále nejsou u svého vysněného cíle, kterým je Velká Británie. Mnoho z nich nakonec skončí v uprchlickém táboře u francouzského přístavu Calais,“ píše Freeman a dodává, že mnozí z nich jsou ještě děti. „Ve své generaci jsou považováni za ty vůbec nejšťastnější. Jejich rodiny věří, že je posílají vstříc lepšímu životu. Je to ale velmi riskantní podnik. Prostě buď a nebo,“ cituje Freeman názor Francesca Purpura, jenž pracuje v jednom uprchlickém centru pro mládež.

Další stovky a tisíce uprchlíků budou podle Freemana do Evropy proudit i nadále. A to prý i přes hrozby Evropské unie, že bude lodě překupníků likvidovat. „Vysoký počet uprchlíků může naprosto změnit sociální strukturu obyvatelstva Velké Británie. Podobně, jako se stalo v případě přistěhovalců z východní Evropy před několika lety. Mezi vzdělanými východoevropany a současnými uprchlíky, kteří se snaží do naší země dostat přes tunel pod kanálem La Manche, je ovšem značný rozdíl. Zatímco východoevropané mohli díky své odborné kvalifikaci najít na trhu práce brzy uplatnění, mnohem méně kvalifikovaní uprchlíci ze subsaharské Afriky tuto možnost mít nebudou,“ konstatuje Freeman.