Izrael na jedné straně bránil exministr Daniel Herman a Karel Sedláček, místopředseda organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě. Oponenty jim byli Zdeněk Jehlička z Mezinárodního hnutí solidarity a mluvčí sdružení Přátelé Palestiny Jana Ridvanová.
David, Goliáš a ti druzí
V úvodu promluvil Daniel Herman: „Izrael leží na pomezí Afriky, geograficky v Asii, kulturně je součástí Evropy a jeho vliv je v podstatě ve všech oblastech našeho světa Je to země, která má zmapovanou historii na 3,5 tisíce let. Ač se tam vystřídalo obrovské množství různých vlád – asyrská, babylonská, perská, řecká, římská, byzantská, islámská, křižácká, mamelucká, Osmanská říše – a neztratila svoji identitu. Můžeme se právem ptát, kde je ta síla, která dokázala v tvrdé konkurenci času toto poselství nejen uchovat, ale přenést jej přes všechny velehory světa a nejhlubší oceány světa? Je to podle mého názoru věrnost principům, víře, která je v základu země.“
„David je ten, který před třemi tisíci léty vstoupil do Jeruzaléma a udělal z něj historické hlavní město Izraele. To, co vzbudilo takový zájem, když prezident Trump řekl, že USA uznávají Jeruzalém jako hlavní město Izraele, tak je to věc, která je stará tři tisíce, to není něco, co si někdo vymyslel,“ konstatoval Herman. „Římané, superstát, se pokusili ve svých důsledcích zcela vygumovat identitu Izraele z mapy, dokonce Jeruzalém byl přejmenován, aby ten název zmizel, a Izrael byl pojmenován „provincia Palestina“.
„Valná hromada OSN 29. 11.1947 rozhoduje, že na území Svaté země vzniknou dva státy, jeden židovský, jeden arabský; a 14. 5. 1948 David Ben Gurion, první premiér, vyhlašuje v Tel Avivu – prvním novodobém městě, v překladu to znamená jarní pahorek, založeném v roce 1909 židovskými osadníky z Evropy – samostatný Izrael. Ale arabské národy neuznaly toto rozhodnutí a tomu den starému židovskému státu vyhlásily válku a řekly, že Židy vytlačí do Středozemního moře,“ uvedl emotivně Herman. „Ale stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Po dvou a půl tisících letech se opakuje boj Davida s Goliášem. Ten maličký Izrael v tom obrovském moři neprohrál. Československo bylo tehdy první zemí, které tehdy tomu mladičkému státu dodávalo zbraně. Nebyla to charita, ty zbraně byly zaplacené, nicméně tyto dodávky byly velmi důležitou součástí. Izrael od té doby čelil mnoha a mnoha válkám.“
Čí je to problém?
„Jádro toho novodobého problému je tedy nepřijetí rozhodnutí OSN z roku 1947 a neuznání práva Izraele ze strany některých jeho arabských sousedů. Přičemž s některými jsou vztahy velmi korektní – s Jordánským královstvím, s Egyptem. Ale se Sýrií je to velice složité, tam vycházejí mapy stejně jako v Íránu, kde jméno Izrael není,“ posteskl si exministr Herman. „Je to tedy něco, co je problém, ale ten neleží na straně Izraele. Ten leží na straně těch, kteří nechtějí uznat právo Izraele na existenci, a to právo je tam tři tisíce let.“
Karel Sedláček připomněl: „Když byl útok na synagogu v USA, jeden člověk, který tam byl zraněn, řekl, že z jednoho požáru utekl a v druhém je znovu. Co myslel? On říkal, že odešel ze Zdero. To je město na samém pokraji pásma Gazy. Tam průměr dopadu raket byl 3,5 denně z pásma Gazy. V Izraeli si nesmírně váží toho, že na konci loňského roku prezident Zeman přiletěl do tohoto kibucu a do kráteru po vybuchlé raketě z Gazy zasadil strom. Tento symbolický akt se na izraelské straně velice považuje,“ pochválil českého prezidenta Sedláček.
Raketami na civilisty
Poté zavzpomínal: „Byl jsem dvanáct dní v tomto městě, celých dvanáct dní oproti reportérům, kteří tam jezdili na dvě tři hodiny. Udělali si fotky a jeli domů. Zažil jsem, co to znamená být takto blízko na dostřel raket. Upozorňuji, že město Zdero nemá vůbec žádnou vojenskou posádku. Pokud je bombardováno raketami, tak to není kvůli tomu, že se střílí na vojáky a někdo se netrefí. To je čistě civilní město, které takové vždy bylo. Varování před raketou z Gazy trvalo od 12 do 15 vteřin. Kdo se do té doby neukryl, měl těžký problém. To varování nebylo povšechné po celém pásmu Gazy, ale jen tam, kde se očekával dopad rakety. To hlídají speciální balóny.“ Když podle Sedláčka zaznamenají, že raketa skutečně letí, je vyhlášen takzvaný červený poplach a lidé mají 15 vteřin na to, aby se schovali. Třeba školní hřiště je tam zabezpečeno protiraketovým krytem. „Traumatizuje to naprostou většinu dětí, které samozřejmě nechápou, co se děje. Jsou třeba probuzeny brzy ráno a musí utíkat do krytu nebo míst, kde je bezpečí. Jsou speciální autobusové čekárny, hlavní autobusové nádraží má dokonce více krytů, protože se tam očekává větší koncentrace lidí,“ popisoval Karel Sedláček.
Situace se změnila. „Je to deset let a nastala podstatná věc. Izrael má ochranu před většinou raket. Co se týká pásma Gazy, podle mého názoru se tam nic nezměnilo, respektive určitě ne k lepšímu,“ konstatoval host, který pak ukázal a nechal kolovat fragment rakety Kásám, která v sobě vesměs mívá půl kilogramu trhaviny. Podle Sedláčka na poli nezpůsobí mnoho škody, ale v zástavbě ano. Samozřejmě jsou nebezpečné i úlomky. Z Gazy létají rakety i na elektrárnu, která stojí nedaleko městečka a dodává energii i Palestincům do Gazy.
Izrael jako okupant
Slova se pak ujal Zdeněk Jehlička, který se svou kolegyní dorazil zhruba o dvacet minut později: „Nejde o konflikt dvou rovnoměrných stran, ale o konflikt mezi okupační mocí a okupovanými. Je třeba si říci, že obě strany nejsou rovnoměrné a tak to reflektuje mezinárodní právo. To mluví o okupovaných palestinských územích a Izrael nazývá okupační mocí, které má z hlediska mezinárodního práva povinnosti k okupovaným, které dlouhodobě nedodržuje. Není to náboženský konflikt, nejde o rasový konflikt, ale o politický, kde si číní nárok určité sionistické hnutí v zemi, která byla sionisty nazvána zemí bez lidí, i když tam lidé žili,“ pustil se hned zostra do přítomných.
„Národně-osvobozenecké hnutí Židů v 19. století si vytyčilo určitou ideu návratu do země, kterou pro ně byla Palestina. Ale to je sporné, protože ji neobývali ani ve starověku. Byli tam muslimové, kteří by měli nárok na Palestinu, ale to podle mne není podstatné. Podstatný je politický požadavek na národně čistý stát Židů. Stát, který se jako židovský sám definuje, se snaží udržet etnickou majoritu, např. represí, že postihuje nežidovské obyvatelstvo tím, že jej vyhání, a to se dělo již před vznikem státu Izrael. V roce 1947 a 1948 na základě takzvaných bílých knih sionistické bojůvky cíleně vyháněly palestinské obyvatelstvo.“
„Bílá kniha nebo bílé knihy?“ skočil mu do řeči Sedláček.
Psali jsme:
Jedna nebo několik?
„Bílé knihy jsou rozděleny na území, na která se sionisté zaměřili. To bylo mapování, snaha sionistů získat většinu při kolonizaci Palestiny. Bylo to formou palisád a věží, což se děje i dnes, kdy se tyto osady staví na strategických, vyvýšených místech. Jde o ovládnutí půdy, ať již jejího výkupu, nebo záboru,“ pokračoval v ostrém tempu Jehlička. „Při etnickém čištění bylo vyhnáno 750 000 lidí a 500 vesnic bylo zbořeno. Když ty sionistické bojůvky přišly na určité místo, věděly, kdo tam je určitou elitou, kdo je v jakém postavení – tak, aby obyvatelstvo mohly rozdělit. To je poměrně dobře popsáno. Podstatné je prostě vyhánění původního palestinského obyvatelstva.“ Sionistická myšlenka vzniku státu Izrael byla doprovázena už od svého počátku etnickým čištěním Palestiny od původního palestinského obyvatelstva.
Ridvanová pak navázala na svého kolegu: „Chtěla bych se vrátit k roku 1948, kdy Izrael tvrdí, že se jen bránil. Toho 15. května, kdy sionisté vyhlásili stát, tak už byla z Palestiny vyhnána téměř polovina obyvatel, uprchlíků z toho roku. A tehdy tam ještě žádná armáda nevkročila. Bylo tam mnoho masakrů, a když se podíváte do spisů sionistických revizionistů, tak tam to definovali. Neříkali tomu samozřejmě etnické čištění, ale jak nazvat strategii, když zaútočíte na nějakou vesnici a tam zmasakrujete lidi, tak ty další v určitém rádiusu je lehčí vyhánět, protože se samozřejmě bojí o vlastní život. Proč těm vyhnaným do dneška nebyl umožněn návrat? To je základní právo všech uprchlíků,“ tepala do protistrany ochránkyně Palestinců.
Beseda se přiostřuje…
Jehlička si přisadil: „Což je podmínka OSN a rezoluce z roku 1949 dává požadavek na návrat uprchlíků. Palestinci přišli nejen o pozemky, ale i o majetek – olivovníky, dobytek, a je velmi zajímavé pozorovat, co se s ním stalo. Byl sice zřízen úřad, který měl toto spravovat, ale ty peníze v podstatě zmizely.“
Sedláček namítl: „Neslyšel jsem o bílých knihách. Vím, že byla Bílá kniha.“
„Chytáte za slovo. Řekněme, že bílé knihy jsou podkapitoly Bílé knihy. Každá sionistická jednotka totiž využívala jiných součástí Bílé knihy,“ odsekl Jehlička.
Sedláček reagoval slovy: „Tady jde o zásadní rozpor. Bílé knihy pro vás znamenaly mapování palestinského území. Pro mne byla vydána Velkou Británií, aby velmi omezujícím způsobem bránila přístupu Židům do mandátní Palestiny.“
Jehlička se ostře ohradil: „Tak řekněme, že jedna ta bílá kniha je ta, kterou zmiňujete. A pak jsou bílé knihy, které používaly sionistické jednotky k tomu, aby mapovaly palestinské území.“
„To jsem v životě neslyšel,“ odtušil Sedláček.
Na dotaz mladičkého moderátora, kterému akce, jak se zdálo, poněkud přerostla přes hlavu, jak taková bílá kniha vypadala, odpověděl Jehlička nesmiřitelným tónem: „Já jsem ji nečetl. To jen sekundární zdroj, který mohu uvést. Šlo o to během krátké doby vyhnat polovinu lidí, to vyžaduje komunikační zdatnost a integritu. Neděláte to chaoticky, máte tedy jakési povědomí o místě, kam jdete.“
Kdo se vlastně bránil
Herman pak za potlesku auditoria rozhorleně uvedl: „Jedna z mála věcí, se kterou souhlasím, je, že již před rokem 1948 docházelo ke konfliktům. A já jsem hrdý na to, že můj strýc byl jedním z takzvaných sionistů, kteří budovali vlast našich předků. Já se k tomu plně hlásím. A on mně vykládal o tom, jak Židé, kteří utekli z nacionálním socialismem sužované Evropy do země svých předků, řádně vykupovali půdu. Židovský národní fond ji řádně vykupoval. Kultivovali naprosto zpustlé části. A když tam vybudovali nějaké polnosti, byli napadáni arabským obyvatelstvem a museli se bránit. Takto vypadala situace a jsem hrdý, že z této rodiny pocházím. Byl jsem ještě na začátku osmdesátých let státní bezpečností vyšetřován kvůli sionismu.“
Ritmanová zareagovala následovně: „V sionistickém hnutí bylo několik proudů. Už v roce 1890 se chovali k tamním lidem velice nevybíravým způsobem podle starého židovského přísloví, jak se otrok stane králem. Nevěřte tomu, že sionisté tu půdu kupovali! Ještě v roce 1947 sionisté vlastnili méně než sedm procent půdy v Palestině.“
„Abychom si rozuměli – tady zaznívá slovo sionisté. To byli Židé, kteří často utíkali z Evropy před jistou smrtí v nacistických koncentračních táborech,“ rozhorlil se Herman.
Rozmíška kvůli borovicím
Jehlička na to: „Když se dnes bavíme o Židovském národním fondu, tak ten má za úkol dvě věci – držet půdu pouze pro židovské obyvatelstvo nebo židovské kolonizátory a pak zalesňovat, a tím pádem skrývat devastující účinek boření palestinských vesnic.“ To ovšem vypustil džina z láhve. Na Sedláčka přezíravě a pospěšně pokřikl: „Napište si to do deníčku, jsou to borovice, které nejsou až tak časté, které se vysazují, aby zelený koberec pokryl zbytky.“ Myslil tím poznámkový bloček, který měl Sedláček při sobě. Auditorium to považovalo za dosti nevkusnou poznámku.
Jinak klidný Daniel Herman se už ale opravdu naštval: „To zalesňování je zadržování vody! Už Římané tuto zemi odlesnili, takže to je velice ekologická politika! Já jsem hrdý na to, že jsem několik těch stromů mohl zasadit!“
Mluvčí Ritmanová se směje a posluchači vyjadřují nesouhlas s diskusí. „Podívejte se, co píše izraelská lidskoprávní organizace Zochro,“ konstatuje tak jediná žena mezi diskutéry.
Rasisté!
Sedláček reaguje ledově klidně: „Takže úsilí sionistů je vytvořit čistý stát Židů. To je projev rasismu…“
A Jehlička spokojeně za horlivě přikyvující Ridvanovou: „Jistě!“
„Dá se tedy říci, že sionismus je rasismus?“ Sedláček asi něco rozehrává…
„Vždyť je to také rozhodnutí OSN, že sionismus je rasismus!“ vpálí mu to hned zpět Jehlička.
A Sedláček ocelově chladně: „Ano, OSN to rozhodlo v roce 1975. Skutečně. OSN v tomto roce rozhodlo, že sionismus je rasismus a že je to forma rasové diskriminace.“
Jehlička se vítězoslavně culí: „Můžete zmínit státy, které se na tom podílely, a státy, které to vetovaly?“
„Nechte mne dohovořit,“ na to Karel Sedláček. „Pan Jehlička má absolutní pravdu. Skutečně OSN v roce 1975 to většinou hlasů přijalo, čímž vytvořilo nějakou normu mezinárodního práva. Nechci vás unavovat výčtem států, ale dovedete si představit, že to byly státy, které byly muslimského, proarabského charakteru a státy sovětského bloku. Bylo to naprosto legitimní rozhodnutí.“
Jehlička se snaží o smířlivý tón a chce pokračovat. „Můžeme tedy jít dál?“
„Nemůžete!“ na to rázně Sedláček. „Protože já jdu teď k tomu hlavnímu. Tato rezoluce OSN jako jediná byla revokována. To znamená označena za neplatnou další rezolucí OSN z roku 1991. Upozorňuji, že se to nestalo nikdy v historii a bylo to deklarováno jedinou větou. Tak aby bylo jasné, ne jakém základě stojí mezinárodní právo i v jiných situacích. Pochopitelně ty státy, které byly v sovětském bloku a které tehdy hlasovaly s arabskou a muslimskou většinou, už byly na jiné straně barikády,“ konstatuje Sedláček a vychutnává si svůj sukces.
Europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL) se zvedá ze židle v zadní části sálu a bez jediného proneseného slova v průběhu debaty odchází, aby pak o několik minut později promluvil k demonstrantům na plzeňském náměstí, požadující odvolání nové ministryně spravedlnosti Benešové, předsedy vlády Babiše a prezidenta Zemana.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
