V úvodu svého pátečního projevu Procházková zdůraznila, že i když je osmdesáté výročí německé nacistické invaze do naší vlasti, o suverenito Československo přišlo několik měsícu před tím. „Prišlo o ni už 29. září 1938, kdy přestalo být reálně obranyschopné,“ uvedla s tím, že okleštění naší republiky vysvětlovali tehdejší spojenci jako nutnou úlitbu pro záchranu míru v Evropě, v doufání, že tato oběť ďáblovi bude stačit a že libra masa bude vyříznuta bez krve.

Nerozumí tomu, že když mluvili o problémech v této zemi, nevšimli si, že leží ve středu Evropy a každá operace je tedy riskantní pro celý organismus. „Možná je to jednodušší, a zradou v Mnichově chtěli představitelé Francie a Anglie jen pragmaticky získat odklad na vlastní zanedbané zbrojení,“ přemítala. Poznamenala, že zbytkový stát, přezdívaný druhá republika stejně existoval jen necelý půlrok. A rychle oddělila plevy od zrna.

Obdobný rozklad společnosti, za odlišných okolností a v delším čase, vidíme podle publicistky dnes znovu. „K současnému stavu byla použita plíživá metoda ‚vaření žáby‘. Tehdy zhoubnou atmosféru druhé republiky vyvolal šok z mnichovského diktátu a z jeho přijetí krátce poté, co armáda republiky projevila odhodlanost svou vlast bránit,“ prohlásila.

Že ji bránit nesměla, bylo a je dodnes vnímáno nejednotně. Jak by se osud Československa a Evropy vyvíjel v případě opačném, to  se již nedozvíme. „Druhá republika ale byla plánovanou pohromou, která neměla občany sjednocovat, ale paralyzovat,“ uvedla Procházková.

V té době panovala všeobecná úzkost, ale vliv té doby na vědomí a jednání občanů se prý lišil podle jejich povah a charakterů. „Někteří si vyřizovali účty s těmi, co zavrhovali ideály, na nichž Masarykova republika vznikla a tančili na čerstvém hrobě, aniž by chápali, že to brzy může být masový hrob národa. Další projevovali servilitu k Německu, což byla bezostyšná volba či naivita vyjadřující víru, že ‚Hitlerovy snahy o mír jsou jistě upřímné‘,“ pravila Procházková.