„Memento 21. srpna 1968 je dvojí. Tragické a hrdinské,“ zmínil úvodem Klus. „Tragické, to s pachutí zrady velké mocnosti i vlastních lidí, jejichž touha po moci nad námi převážila nad touhou pomoci nám, a to takovou silou, že následně zvládla ohnout další milion hřbetů ochotných jít proti ideálům pravdy a zaškrtit dech svobody v samém jeho zárodku. A hrdinské, počínaje lidmi z Českého rozhlasu, kteří s nasazením vlastního života ukrývali se v dnes už neexistujícím studiu 7 a do poslední možné chvíle přinášeli informace a v jistém smyslu opatrovali národní naději. Emoce vyvěrající z různých povah, jež určovaly chování té či oné osoby, která vyběhla do ulic a byla odhodlána nedat svou vlast za žádnou cenu, pak plodila hrdiny bezejmenné, přesto však neméně důležité a přínosné pro vědomí, že jsou Češi velkými lidmi malé země,“ popsal Klus.
Fotogalerie: - Hořící muzeum
Podle jeho slov si všichni tito lidé zaslouži naši nejhlubší úctu. Jak uvádí, ve chvílích největší nejistoty nebrali zřetel na možné represe, a to ani když jim hlavně tanků z pár metrů mířily na čelo.
„Přeji si, abychom nikdy nezapomněli na sílu, kterou máme ve svých rukách my, občané. Vždyť i celé pražské jaro bylo hnáno větřením svobody a po ní lačná společnost byla schopna vyvinout takový tlak, že i kostnatějící, leč stále krví čpějící státní aparát byl nucen povolovat sevření. Ať už šlo o cenzuru, nebo otevření se vizi určité liberalizace společnosti, udělali si to lidé sami. Ti lidé, kteří byli léta strašeni, biti, šikanováni a kterým byla programově upravována skutečnost, najednou pocítili, že mohou něco změnit, že pravdu lze spatřit, že existuje a že rozhodně stojí za to, postavit se a jít za ní,“ dodal.
„Onen náhlý úsvit odkryl neschopné figury, které stály v čele naší země. Nebylo však sdostatek času na to je skutečně prohlédnout a jejich slabost se po opojné přízni, jež jim byla přiřknuta neprávem, neboť se v nich odrážela národní euforie a pádem cenzury odkrytá ústa skvělých literátů, projevila chabým odporem a nulovou odvahou vyjednávat, či bránit svou vlast,“ sdělil s tím, že toto vnímá jako nejzásadnější zprávu pro nás, když máme možnost svobodné volby a volného přístupu k informacím.
„Je nutné přijmout zodpovědnost za situaci, v níž se nacházíme, kdy je nám pohrobky této lživé doby znova před očima pravda demontována, relativizována a tupena ve snaze zmást nás a poštvat proti sobě, protože komu budeme věřit, až zase nic nebude pravda? Staneme se znova snadnou kořistí vlka, co umí slíbit, že nás pravdu naučí a vybere z nás takové, kteří jsou ochotni ji do nás vtloukat. Ještě stále je na nás, vybrat a spolupracovat s takovými, kterých si budeme vážit a jejichž reprezentace nás bude těšit. Je pouze na nás toto podnebí vytvořit. Je zapotřebí účastnit se veřejného života, promlouvat do něj a kontrolovat ty, kteří operují silou našich hlasů. Je na nás uvědomit si, jestli potřebujeme dialog, či diktát,“ uzavřel Klus.
Nedočkal se však jen souhlasných reakcí. „Ty cucáku co ty? víš o šedesátém osmém.Do čeho se to sereš ? Zpívej! To ti šlo a nedělej ze sebe blbce. Je tě docela škoda ,měl jsem tě rád. Jestli už ti došla inspirace, tak sevěnuj třeba chovu králíku v českých zemích a jejich vlivu na rezavění zemské osy,“ napsal jeden z „fanoušků“ Tomáše Kluse.
„Už přes 30 let si každý rok v tento den pustím desku Karla Kryla a rozjímám. Ten chlap je pořád aktuální. Takže Tome, nedej se! Chci si za 30 let pouštět i tvoje desky a nemuset se zase bát, že mě někdo uslyší,“ zareagoval však také jiný příznivec.
„Už jsi s tím dost protivnej. Lidi stejně na politiku od umělců už kašlou. Nic nezměníš už není 68smej ani 89tej legenda z tebe nebude to tě musejí napřed zavřít. Dnes vládnou nákupní letáky a konzum. Dělej děti pěstuj rodinu a nekurv si kariéru. Za chvilku z tebe bude agitačni atrakce,“ zareagoval však také další z fanoušků.
„Děkuji vám, že jste další vědomá a přítomná dušička. Přibývá nás, ale většina je stále lapena v hluboké hypnóze a nevidí a neslyší. Každý z nás vědomých probouzí lidi kolem sebe po svém. Jen pište a mluvte. Ti, co chtějí slyšet, budou naslouchat,“ bránila však zpěváka další fanynka.
Celý příspěvek Tomáše Kluse:
Děkuji všem nelhostejným.
Memento 21.srpna 1968 je dvojí. Tragické a hrdinské.
Tragické, to s pachutí zrady velké mocnosti i vlastních lidí, jejichž touha po moci nad námi převážila nad touhou pomoci nám, a to takovou silou, že následně zvládla ohnout dalších milión hřbetů ochotných jít proti ideálům pravdy a zaškrtit dech svobody v samém jeho zárodku.
A hrdinské, počínaje lidmi z Českého rozhlasu, kteří s nasazením vlastního života ukrývali se v dnes už neexistujícím studiu 7 a do poslední možné chvíle přinášeli informace a v jistém smyslu opatrovali národní naději. Emoce vyvěrající z různých povah, jež určovaly chování té, či oné osoby, která vyběhla do ulic a byla odhodlána nedat svou vlast za žádnou cenu, pak plodila hrdiny bezejmenné, přesto však neméně důležité a přínosné pro vědomí, že jsou Češi velkými lidmi malé země.
Všichni tito lidé si zaslouží naší nejhlubší úctu, neboť ve chvílích největší nejistoty nebrali zřetel na možné represe, a to ani když jim hlavně tanků z pár metrů mířily na čelo.
Přeji si, abychom nikdy nezapomněli na sílu, kterou máme ve svých rukách my, občané. Vždyť i celé Pražské jaro bylo hnáno větřením svobody a po ní lačná společnost byla schopna vyvinout takový tlak, že i kostnatějící, leč stále krví čpějící státní aparát byl nucen povolovat sevření. Ať už šlo o cenzuru, nebo otevření se vizi určité liberalizace společnosti, udělali si to lidé sami. Ti lidé, kteří byli léta strašeni, biti, šikanováni a kterým byla programově upravována skutečnost, najednou pocítili, že mohou něco změnit, že pravdu lze spatřit, že existuje a že rozhodně stojí za to, postavit se a jít za ní.
Onen náhlý úsvit odkryl neschopné figury, které stály v čele naší země. Nebylo však sdostatek času na to je skutečně prohlédnout a jejich slabost se po opojné přízni, jež jim byla přiřknuta neprávem, neboť se v nich odrážela národní euforie a pádem cenzury odkrytá ústa skvělých literátů, projevila chabým odporem a nulovou odvahou vyjednávat, či bránit svou vlast.
Toto bych vnímal jako nejzásadnější zprávu pro nás dnes, kdy máme možnost svobodné volby a volného přístupu k informacím. Je nutné přijmout zodpovědnost za situaci v níž se nacházíme, kdy je nám pohrobky této lživé doby znova před očima pravda demontována, relativizována a tupena ve snaze zmást nás a poštvat proti sobě, protože komu budeme věřit, až zase nic nebude pravda?
Staneme se znova snadnou kořistí vlka, co umí slíbit, že nás pravdu naučí a vybere z nás takové, kteří jsou ochotni ji do nás vtloukat.
Ještě stále je na nás, vybrat a spolupracovat s takovými, kterých si budeme vážit a jejichž reprezentace nás bude těšit.
Je pouze na nás toto podnebí vytvořit.
Je zapotřebí účastnit se veřejného života, promlouvat do něj a kontrolovat ty, kteří operují silou našich hlasů.
Je na nás uvědomit si, jestli potřebujeme dialog, či diktát.
V úctě a s vírou, T.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
