„Memento 21. srpna 1968 je dvojí. Tragické a hrdinské,“ zmínil úvodem Klus. „Tragické, to s pachutí zrady velké mocnosti i vlastních lidí, jejichž touha po moci nad námi převážila nad touhou pomoci nám, a to takovou silou, že následně zvládla ohnout další milion hřbetů ochotných jít proti ideálům pravdy a zaškrtit dech svobody v samém jeho zárodku. A hrdinské, počínaje lidmi z Českého rozhlasu, kteří s nasazením vlastního života ukrývali se v dnes už neexistujícím studiu 7 a do poslední možné chvíle přinášeli informace a v jistém smyslu opatrovali národní naději. Emoce vyvěrající z různých povah, jež určovaly chování té či oné osoby, která vyběhla do ulic a byla odhodlána nedat svou vlast za žádnou cenu, pak plodila hrdiny bezejmenné, přesto však neméně důležité a přínosné pro vědomí, že jsou Češi velkými lidmi malé země,“ popsal Klus.
Podle jeho slov si všichni tito lidé zaslouži naši nejhlubší úctu. Jak uvádí, ve chvílích největší nejistoty nebrali zřetel na možné represe, a to ani když jim hlavně tanků z pár metrů mířily na čelo.
„Přeji si, abychom nikdy nezapomněli na sílu, kterou máme ve svých rukách my, občané. Vždyť i celé pražské jaro bylo hnáno větřením svobody a po ní lačná společnost byla schopna vyvinout takový tlak, že i kostnatějící, leč stále krví čpějící státní aparát byl nucen povolovat sevření. Ať už šlo o cenzuru, nebo otevření se vizi určité liberalizace společnosti, udělali si to lidé sami. Ti lidé, kteří byli léta strašeni, biti, šikanováni a kterým byla programově upravována skutečnost, najednou pocítili, že mohou něco změnit, že pravdu lze spatřit, že existuje a že rozhodně stojí za to, postavit se a jít za ní,“ dodal.
„Onen náhlý úsvit odkryl neschopné figury, které stály v čele naší země. Nebylo však sdostatek času na to je skutečně prohlédnout a jejich slabost se po opojné přízni, jež jim byla přiřknuta neprávem, neboť se v nich odrážela národní euforie a pádem cenzury odkrytá ústa skvělých literátů, projevila chabým odporem a nulovou odvahou vyjednávat, či bránit svou vlast,“ sdělil s tím, že toto vnímá jako nejzásadnější zprávu pro nás, když máme možnost svobodné volby a volného přístupu k informacím.
„Je nutné přijmout zodpovědnost za situaci, v níž se nacházíme, kdy je nám pohrobky této lživé doby znova před očima pravda demontována, relativizována a tupena ve snaze zmást nás a poštvat proti sobě, protože komu budeme věřit, až zase nic nebude pravda? Staneme se znova snadnou kořistí vlka, co umí slíbit, že nás pravdu naučí a vybere z nás takové, kteří jsou ochotni ji do nás vtloukat. Ještě stále je na nás, vybrat a spolupracovat s takovými, kterých si budeme vážit a jejichž reprezentace nás bude těšit. Je pouze na nás toto podnebí vytvořit. Je zapotřebí účastnit se veřejného života, promlouvat do něj a kontrolovat ty, kteří operují silou našich hlasů. Je na nás uvědomit si, jestli potřebujeme dialog, či diktát,“ uzavřel Klus.
Nedočkal se však jen souhlasných reakcí. „Ty cucáku co ty? víš o šedesátém osmém.Do čeho se to sereš ? Zpívej! To ti šlo a nedělej ze sebe blbce. Je tě docela škoda ,měl jsem tě rád. Jestli už ti došla inspirace, tak sevěnuj třeba chovu králíku v českých zemích a jejich vlivu na rezavění zemské osy,“ napsal jeden z „fanoušků“ Tomáše Kluse.
„Už přes 30 let si každý rok v tento den pustím desku Karla Kryla a rozjímám. Ten chlap je pořád aktuální. Takže Tome, nedej se! Chci si za 30 let pouštět i tvoje desky a nemuset se zase bát, že mě někdo uslyší,“ zareagoval však také jiný příznivec.
„Už jsi s tím dost protivnej. Lidi stejně na politiku od umělců už kašlou. Nic nezměníš už není 68smej ani 89tej legenda z tebe nebude to tě musejí napřed zavřít. Dnes vládnou nákupní letáky a konzum. Dělej děti pěstuj rodinu a nekurv si kariéru. Za chvilku z tebe bude agitačni atrakce,“ zareagoval však také další z fanoušků.
„Děkuji vám, že jste další vědomá a přítomná dušička. Přibývá nás, ale většina je stále lapena v hluboké hypnóze a nevidí a neslyší. Každý z nás vědomých probouzí lidi kolem sebe po svém. Jen pište a mluvte. Ti, co chtějí slyšet, budou naslouchat,“ bránila však zpěváka další fanynka.
Celý příspěvek Tomáše Kluse:
Děkuji všem nelhostejným.
Memento 21.srpna 1968 je dvojí. Tragické a hrdinské.
Tragické, to s pachutí zrady velké mocnosti i vlastních lidí, jejichž touha po moci nad námi převážila nad touhou pomoci nám, a to takovou silou, že následně zvládla ohnout dalších milión hřbetů ochotných jít proti ideálům pravdy a zaškrtit dech svobody v samém jeho zárodku.
A hrdinské, počínaje lidmi z Českého rozhlasu, kteří s nasazením vlastního života ukrývali se v dnes už neexistujícím studiu 7 a do poslední možné chvíle přinášeli informace a v jistém smyslu opatrovali národní naději. Emoce vyvěrající z různých povah, jež určovaly chování té, či oné osoby, která vyběhla do ulic a byla odhodlána nedat svou vlast za žádnou cenu, pak plodila hrdiny bezejmenné, přesto však neméně důležité a přínosné pro vědomí, že jsou Češi velkými lidmi malé země.
Všichni tito lidé si zaslouží naší nejhlubší úctu, neboť ve chvílích největší nejistoty nebrali zřetel na možné represe, a to ani když jim hlavně tanků z pár metrů mířily na čelo.
Přeji si, abychom nikdy nezapomněli na sílu, kterou máme ve svých rukách my, občané. Vždyť i celé Pražské jaro bylo hnáno větřením svobody a po ní lačná společnost byla schopna vyvinout takový tlak, že i kostnatějící, leč stále krví čpějící státní aparát byl nucen povolovat sevření. Ať už šlo o cenzuru, nebo otevření se vizi určité liberalizace společnosti, udělali si to lidé sami. Ti lidé, kteří byli léta strašeni, biti, šikanováni a kterým byla programově upravována skutečnost, najednou pocítili, že mohou něco změnit, že pravdu lze spatřit, že existuje a že rozhodně stojí za to, postavit se a jít za ní.
Onen náhlý úsvit odkryl neschopné figury, které stály v čele naší země. Nebylo však sdostatek času na to je skutečně prohlédnout a jejich slabost se po opojné přízni, jež jim byla přiřknuta neprávem, neboť se v nich odrážela národní euforie a pádem cenzury odkrytá ústa skvělých literátů, projevila chabým odporem a nulovou odvahou vyjednávat, či bránit svou vlast.
Toto bych vnímal jako nejzásadnější zprávu pro nás dnes, kdy máme možnost svobodné volby a volného přístupu k informacím. Je nutné přijmout zodpovědnost za situaci v níž se nacházíme, kdy je nám pohrobky této lživé doby znova před očima pravda demontována, relativizována a tupena ve snaze zmást nás a poštvat proti sobě, protože komu budeme věřit, až zase nic nebude pravda?
Staneme se znova snadnou kořistí vlka, co umí slíbit, že nás pravdu naučí a vybere z nás takové, kteří jsou ochotni ji do nás vtloukat.
Ještě stále je na nás, vybrat a spolupracovat s takovými, kterých si budeme vážit a jejichž reprezentace nás bude těšit.
Je pouze na nás toto podnebí vytvořit.
Je zapotřebí účastnit se veřejného života, promlouvat do něj a kontrolovat ty, kteří operují silou našich hlasů.
Je na nás uvědomit si, jestli potřebujeme dialog, či diktát.
V úctě a s vírou, T.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef