Deváté ze čtrnácti dětí. Tím byl Leoš Janáček, když se roku 1854 narodil v Hukvaldech na severní Moravě. Jeho rodiče byli sice chudí, ale hudebně vzdělaní. Avšak již v dospívání se mladík začal blížit hudební genialitě. Na všech školách se posunul vždy o kus dál, až dorostl v opravdového mistra, o jehož významu se začaly vyprávět třeba i pochvalné anekdoty. Jednu si přečtete na konci...
Doba přející umění
Brno, Praha, Lipsko, Vídeň a zpátky do Brna. Všude ho provázela prohlubující se láska k hudbě. V polovině roku 1881 se oženil se svou šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou. Jejich dva potomci však neměli dlouhý život. Syn Vladimír zemřel po dvou letech na spálu, starší dcera Olga v jedenadvaceti na tyfus...
V počátcích skladatelské dráhy inspirovala Janáčka moravská lidová píseň, kterou originálně převáděl do své hudby. První velký úspěch zažil s operou Její pastorkyňa, kterou v roce 1904 nadšeně přijalo brněnské publikum a následně se pod názvem Jenůfa rozletěla do celého tehdejšího uměleckého světa.
„Měl výhodu, že většinu svého tvůrčího života prožil v době, která umění dost přála. Belle époque, to byly ‚krásné časy‘ mezi lety 1880 a řekněme 1912. Mnoho historiků o nich dodnes tvrdí, že šlo o vůbec nejkrásnější období Evropy. Vládl mír a nikdo si nedokázal představit, že jednou přijde velká válka. Evropa rostla hospodářsky, umělecky i celým svým významem, přestože v zámoří už kvetly Spojené státy a na východě se usilovně modernizovalo Japonsko. Byla to doba závěrečných časů kolonizace, kdy se stala Evropa klíčovým kontinentem světa. Ostatně i České království, jehož význam v rámci celé monarchie Habsburkové nikdy nezpochybnili, se rychle rozvíjelo,“ popisuje historický publicista Zdeněk Čech.
Janáček si k většině svých oper, třeba ke Káťě Kabanové, Příhodám lišky Bystroušky nebo k Věci Makropulos napsal i libreta. Světovou proslulost získala i jeho orchestrální díla jako Sinfonietta, Taras Bulba či Glagolská mše. Ostatně se jako správný rusofil, který podnikl několik cest na východ, věnoval i ruské lidové hudbě a významným zdrojem inspirace se mu stala ruská literatura. V jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku. Byl členem České akademie věd a umění a dalších důležitých spolků. V roce 1925 mu brněnská Masarykova univerzita udělila čestný doktorát filozofie za celoživotní tvůrčí odkaz.
Země přející skladatelům
O světovém renomé Janáčkovy tvorby svědčily ovace ve Vídni, Berlíně či v New Yorku. Jeden z nejvýznamnějších představitelů české hudební moderny zemřel však náhle v ostravské nemocnici na zápal plic, a to přesně před devadesáti lety. „Kdysi proti němu brojil Zdeněk Nejedlý. Ale poté, co se dostal k moci, tak obrátil a vyzvedl ho na piedestal velikánů české kultury. Udělal z něj lidového umělce právě proto, že Janáček čerpal z moravského folklóru. To už byl ovšem skladatel po smrti,“ doplňuje Čech. Ostatně tolik obdivovaný Milan Kundera napsal svého času esej Můj Janáček.
Je nasnadě se zamyslet, jestli platí spíš pořekadlo „co Čech, to muzikant“, anebo shrnutí, že české země byly opravdovou líhní velkých skladatelů. „Myslím, že platí spíš to druhé. Když člověk slyší zpívat ožralou českou hospodu, trhá to uši. Když slyší zpívat ruskou sešlost, tak je to obvykle uším libé a potěší to duši. Rusové zpívají čistě, a to včetně složitých mollových přechodů v jejich národních písních. Fakt je ale ten, že i náš zavilý nepřítel Reinhard Heydrich říkal, že Češi v kultuře nikdy moc neznamenali s výjimkou hudby, tam že jsou skvělí. Protektor věděl, o čem mluví. Byl vynikající houslista. Fakt je také, že mezinárodně uznávaných českých skladatelů je hodně. Američané například mnohdy hovoří o jistém ‚Dvourakovi‘ a myslí si, že to byl jejich člověk. A uznání se dostalo i Bedřichu Smetanovi, i když zejména u nás, a Bohuslavu Martinů,“ vypráví Čech.
A nakonec slíbený vtip, který Zdeněk Čech slyšel ještě jako novinář na jednom z redakčních večírků. Začátkem osmdesátých let se setkají prezidenti tří zemí. Američan Ronald Reagan, Francouz François Mitterrand a Čechoslovák Gustáv Husák. Inteligentně spolu hovoří a Reagan si rukou podepře hlavu. Mitterrand na něj: ‚Máte pozoruhodné hodinky, pane prezidente‘. Reagan je sundá a říká: ‚Podívejte se‘. Hodinky mají přes sto padesát funkcí a na druhé straně je vyryto: ‚Milému Ronaldu Reaganovi Národní úřad pro letectví a kosmonautiku‘. Mitterrand má přitom na levačce nádherný pánský šperk v podobě hodinek s veškerým šmrncem francouzského designu. Reagan mu jej pochválí a na zadní straně vidí: ‚Milému Françoisi Mitterandovi Francouzská akademie věd‘. Husák své hodinky schovává, ale pozdě, oba kolegové prezidenti už zbystřili. Hodinky má stříbrné, starožitné, se všemi prvky pozdní secese. Moc se mu je sundávat nechce, ale nakonec se podvolí a na zadní straně všichni čtou: ‚Milému Leoši Janáčkovi Tomáš Garrigue Masaryk!‘
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
