Jak vysvětluje, nejde ani tolik o „muže“, a vlastně ani tak o barvu jeho pleti a psychické ustrojení. Hybným momentem je podle Lipolda nostalgie po časech, kdy svět byl ještě v pořádku, chlapi zpocení od práce a ženské od rána do večera opásané zástěrou.

S tímhle světem nostalgici spojují prosperitu a jistoty, ale co je ještě důležitější, také své morální přesvědčení. V ten svět věří, opravdu ve smyslu slova „víra“. To jejich pocitu, že bylo líp, a z něj plynoucímu rozčarování dodává skálopevnou hloubku. Pocit se stává životní filozofií, od které se odvozuje to ostatní, píše Lipold.

Celý text je ZDE.

Vzpoura frustrovaného bílého muže podle něj není konjunkturálním úkazem, který by politici, vědomí si civilizačních trendů a hrozeb, dokázali rozpustit nějakou vlastní bystřejší činností. Je to součást morálních postojů. Proto má takovou sílu a vliv, jakkoli se volební hlasy frustrovaných bílých mužů nekoncentrují do jediné politické strany FBM. Už ovšem reprezentují ideologii, která bude hrát v politice zásadní roli, dokud se svět bude měnit – technologicky a mentálně – nejméně tak jako v posledních dvou desetiletích.

Svět dneška a zítřka připravuje o jistoty nejen frustrované bílé muže. Ale také politiky, kteří z podstaty věci chápou své poslání jako „vykazování činnosti“ a mají dojem, že popisem jejich práce je řídit společnost jako montážní linku. Chtějí vidět, že jim to šlape – ale ztrácejí příležitost, jak si to ověřit. Nemají se čeho chytit, zdá se jim. Obávají se budoucnosti, píše dále Lipold.