Anketa
Co soudíte o Miroslavu Kalouskovi?
77%
hlasovalo: 43831 lidí
Scénáře oslav 17. listopadu v mnohém připomínají dnes již částečně zapomenuté oslavy „Vítězného února“. Komunisté rádi připomínali nezaměstnanost, bídu a další hrůzy první republiky, které stavěli do kontrastu s vymoženostmi jimi řízené socialistické společnosti. Úspěchy socialismu byly v dobovém kontextu přičítány revolučnímu odkazu Ĺenina, Marxe a Engelse, pokrokové roli proletariátu, pevnému ukotvení naší socialistické vlasti v RVHP a nerozbornému přátelství se Sovětským svazem.
Co se stalo 17. listopadu 1989?
Koncem 80. let došlo ke změně světového geopolitického uspořádání. Sovětský svaz vzdal bez boje veškeré pozice, které si vydobyl vítězstvím v druhé světové válce. Po nástupu Michaila Gorbačova došlo k dohodě mezi sovětskou a americkou oligarchií. Za faktickou demontáž ideologicky odlišného Sovětského svazu byl sovětským nomenklaturním špičkám a představitelům stínové ekonomiky slíben podíl na nevyčíslitelném přírodním bohatství Ruska a Ukrajiny. Beneficiáři této transformace, se později objevili v seznamu nových miliardářů v časopise Forbes a většina z nich je tam publikována dodnes.
Pobočným efektem této gigantické machinace byla unikátní dějinná šance, která se naskytla naší zemi. Československo vyšlo ze zóny Sovětského svazu, aniž by se na našem území nacházely vojenské kontingenty západních zemí. KSČ zůstala bez podpory jak Sovětského svazu, tak i místních elit, které se povětšinou nacházely buď v oblasti stínové ekonomiky a ekonomické kriminality nebo v řadách samotné KSČ. Převrat a nastavení takových podmínek, které by těmto elitám umožnily využít nastalé situace, byl jen otázkou času. Udál se na konci roku 1989 pod názvem „sametová revoluce“. Průběh „sametové revoluce“ byl proveden podle metodiky amerického politologa profesora Massachusettské university Gina Sharpa a Institutu Alberta Einsteina. Finanční a politická podpora byly poskytnuty západními zeměmi – USA, Francií a SRN, které si tím zároveň začaly zajišťovat, aby se Česká republika dostala do jejich sféry vlivu.
Fotogalerie: - 17. listopad v centru Prahy
Nabytá a ztracená svoboda
„Sbírka osobností, které se dostaly k moci v důsledku zmiňovaných událostí, byla tvořena prominentními členy protikomunistického disentu, tedy úzkou skupinou vesměs dekadentních intelektuálů, napojenou na zahraniční finanční toky, sdruženou okolo Václava Havla, a liberálními ekonomy, spojenými s Prognostickým ústavem a Státní bankou československou. Z této skupiny jmenujme Václava Klause, Josefa Tošovského a Miloše Zemana. Neviditelnou část tvořili představitelé stínové ekonomiky a organizovaného zločinu. Vzhledem k pochybné morální kvalitě těchto lidí se nelze divit, že postupovali povětšinou v rozporu se zájmy Československé republiky. Československá republika se po třech letech rozpadla. Zároveň začal postupný proces kolonizace naší země, za použití tří hlavních prostředků: nevýhodného kursu koruny, zadlužení a likvidace obranyschopnosti,“ popisuje Kyncl.
Nevýhodný kurs koruny
Nevýhodný kurs koruny byl osvědčeným prostředkem k ekonomickému vysátí. Naše země se s tímto mechanismem setkala poprvé za protektorátu, kdy byl kurs naší měny uměle snížen vůči říšské marce na 1:10, ačkoliv reálný kurs odpovídal paritě 1:6. V protektorátu vedl tento manévr k vydrancování majetku německými okupanty. Kurs porevoluční koruny byl vůči německé marce ustanoven na 1:18 oproti reálnému kursu 1:10 a ekonomický efekt byl analogický jako za druhé světové války. Pouze nástroje byly méně viditelné a sofistikovanější.
Pro ilustraci vyjmenujme dva: nevýhodný kurs byl doprovázen nevídaně vysokými úrokovými sazbami, jež dosahovaly až 24 procent v situaci, kdy se česká ekonomika otevírala zahraničnímu kapitálu. V podstatě to při stabilním kursu znamenalo, že finanční spekulativní investoři získávali od českých pracujících obrovskou rentu. Druhým nástrojem byla faktická možnost výhodné koupě investičního a nemovitého majetku včetně infrastrukturních objektů.
Autorem měnové politiky byla dvojice Klaus a Tošovský. Josef Tošovský se coby guvernér ČNB zasloužil ještě o jeden symbolický, ale o to tragičtější akt – prodej českého zlatého pokladu, který ve ztenčeném měřítku přežil nacistickou okupaci a druhou světovou válku. Ztenčen byl o poplatky, které naše země musela zaplatit Velké Británii za podíl na osvobození. „Josef Tošovský zlato prodal v době, kdy bylo na historicky nejnižší ceně a v portfoliu aktiv jej vyměnil za pochybné portfolio dluhopisů. Za věrné služby na rozkradení Československa byl později odměněn pozicí ředitele v Bance pro mezinárodní vypořádání,“ připomíná Marek Kyncl.
Zadlužení
Zadlužení je důsledkem struktury příjmů státního rozpočtu, jež byla ustanovena počátkem 90. let Václavem Klausem, zprvu ve funkci ministra financí a později ve funkci předsedy vlády. Tato struktura byla vytvořena v souladu s doporučeními MMF, podle tzv. Washingtonského konsensu. Její podstatou bylo přenesení větší části daňového břemene na pracující, snižování daní z příjmu právnických osob a osvobození příjmů z renty od daňového zatížení. Ve výsledku je práce zdaněna podobnou sazbou jako cigarety či alkohol. Naopak např. příjmy z prodeje akcií byly ještě donedávna (za určitých předpokladů) od daně zcela osvobozeny. Tímto způsobem byla vytvořena politická podpora pro hesla o nutnosti snižování daňové zátěže, jež nakonec vedla k trvale deficitnímu státnímu rozpočtu. Důsledkem je veřejný dluh ve výši neuvěřitelných 1,7 bilionu korun. Dokonce i při nynějších rekordně nízkých úrokových sazbách, činí jenom náklady na jeho úroky okolo 40 miliard ročně.
Zadlužení představuje především politické riziko. Státní dluh je, v podstatě, nesplatitelný a ekonomický život státu závisí na ochotě, především zahraničních institucí, refinancovat deficit a splátky předchozích dluhů. Česká republika je vystavena stále rostoucímu nebezpečí vydíratelnosti v případě, pokud bychom chtěli učinit nepohodlné politické rozhodnutí – například nadále odmítali přijmout migranty z Afriky, rozhodli se pro vystoupení z NATO, EU či některé mezinárodní smlouvy.
Likvidace obranyschopnosti
Likvidace schopnosti obrany naší země je nepřímým důsledkem vstupu České republiky do NATO v r. 1999. Připomeňme si, že NATO bylo založeno v roce 1949 jako vojenská aliance proti SSSR a spřáteleným zemím. Po rozpadu SSSR se proměnilo v organizaci, podporující politické a vojenské zájmy USA a zajišťující odbyt vojenskému průmyslu. Česká armáda byla po roce 1989 v podstatě rozpuštěna, a to málo, co z ní zbylo, bylo proměněno v expediční sbory, logisticky podporující vojenské operace USA, na kterých nemá Česká republika žádný vlastní politický zájem.
„Tyto operace mají, bohužel, útočnou povahu a naši vojáci se tak podílejí na přepadávání cizích států. Vojenskou operaci obranného charakteru nevedlo NATO ani jedinkrát za celou dobu své existence. Za připomenutí stojí Irák, kde si útočná válka USA, na které se naše armáda, bohužel, podílela, vyžádala okolo 1,2 mil. mrtvých, statisíce raněných a hospodářskou destrukci země. Stejně tak není pro naše vojáky čestnou služba v Afghánistánu, který nás ani USA a jejich spojence nenapadl. Boj proti terorismu v Afghánistánu je směšným odůvodněním, jednak proto, že terorismus v Afghánistánu USA samy organizovaly a podporují, a jednak proto, že proti terorismu by bylo zapotřebí bojovat především se Saúdskou Arábií a Pakistánem. Obě tyto země jsou však našimi spojenci.
Mnohem horší, než poskvrněné ruce našich vojáků, je skutečnost, že Česká republika nemá vojenské prostředky na zajištění obranyschopnosti našich hranic a obranu našeho území. Deficit nespočívá pouze v technice a v obranných zařízeních, ale především v naprostém nedostatku obránců, jenž byl způsoben zrušením povinné prezenční služby a Svazu pro spolupráci s armádou. Naše země je dnes zcela bezbranná nejen proti organizované armádě, ale i proti masivnějšímu napadení, např. nájemnými žoldáky, či státy na východ od nás.
Přitom toto riziko není vůbec hypotetické. Evropská unie se může v relativně krátkém časovém období rozpadnout. (Připomeňme si, že rozpad SSSR trval zhruba 3 roky.) Rozpad EU by vedl k nárůstu agresivních ambicí Polska, (které již nyní hrozí vystoupením, nehledě na štědré dotace, které dosud od EU dostává), Turecka a Ukrajiny. Již nyní jsme svědky toho, že USA se rychle mění, možná ne na nepřítele, ale určitě na politického oponenta. Své vlastní ambice má Turecko, druhá vojensky nejsilnější mocnost NATO.
Zajištění obranyschopnosti národa a státu ovšem neznamená zvýšení rozpočtu na armádu. Jde především o výchovu obranyschopného obyvatelstva. Schopnost a ochota Čechů bránit svojí vlast, je však polistopadovými ‚demokratickými‘ elitami systematicky podrývána,“ říká Marek Kyncl.
Fotogalerie: - Podvečer 17. listopadu
Likvidace národa
Nejhorší vizitkou posledních 30 let polistopadového vývoje je úbytek českého obyvatelstva, jenž k dnešnímu dni převyšuje 500 tisíc lidí. Je to hrozivé číslo, které přesahuje počet obětí druhé světové války. V podstatě všechny polistopadové „elity“ jsou vinny tím, že postupně zhoršovaly podmínky a motivaci mladých lidí pro zakládání rodin a výchovu dětí. „Útok byl veden ze strany finanční, kdy stát od roku 1989 postupně neustále zhoršuje podmínky mladých lidí pro rození a výchovu dětí, morální, neboť vedení mladých lidí k rodinnému životu je vykládáno jako přežitek. Když vyvstala otázka poklesu populace před vládou KSČ, byly přijaty rozsáhlé motivační programy na podporu rodiny. Výsledkem je generace tzv. Husákových dětí, ke kterým sám náležím. Nynější vládnoucí elity mluví o spáse ekonomiky před vymírajícím národem prostřednictvím migrantů,“ popisuje situaci Kyncl.
„Demokratické strany rády opakují mantru, že žijeme v právním státě. Abychom mohli dospět k takovému závěru, muselo by v České republice fungovat soudnictví. Soudy však pracují natolik pomalu, že i banální případy jsou rozhodovány někdy i déle než 10 let. Taková situace se latinsky nazývá ‚derogatio iustitiae‘, neboli odepření spravedlnosti. Dnes se děje v masovém měřítku,“ uvádí Kyncl.
Na závěr to dobré
„Ne všechno je dnes špatné. Možná právě naopak. A stejně tomu bylo i před rokem 1989. To dobré je ovšem zásluhou pracujících lidí, kteří každodenně tvoří a přemýšlejí nad tím, aby byl život nás a našich dětí lepší a bohatší. Na těchto dobrých lidech jsou, bohužel, vždy přilepeni paraziti. A těch je dnes mnohem více, než kdykoliv předtím. Na dobrých pracujících lidech je, aby si uvědomili, že tato země by měla patřit nám a našim dětem, měli by být připraveni naší zemi bránit, rodit a vychovávat děti. Měli bychom si uvědomit, že naše síla spočívá v nás samých, v naší kultuře, v rodině a v národě a vyobcovat všechny, kteří tyto hodnoty zpochybňují. Známe-li historii, měli bychom lépe pochopit i současnost.
Například dnešní protivládní demonstrace nejsou kvůli Čapímu hnízdu, ani kvůli údajnému únosu Babišova syna na Krym. Jedná se o pokus o převrat, jehož skutečné příčiny neznáme. Může to být např. odmítnutí podepsat Globální pakt o migraci, tendr na výstavbu jaderné elektrárny, či snaha konkurenčních ekonomických skupin, krytých např. ODS, dostat se na Babišovo místo. Obojí se dozvíme mnohem později. Změny ve společnosti jsou zapotřebí, měly by ovšem směřovat k odstranění skutečných problémů. Národ by neměl hrát pouze roli užitečných idiotů tak, jak ji sehrál po roce 1989,“ uzavírá pro ParlamentníListy.cz Marek Kyncl.
Kdo je Marek Kyncl? Doktor práv (Právnická fakulta UK v Praze), který v České republice do roku 2006 působil jako advokát. Od roku 2007 žije v Rusku, kam přijel za prací (tehdy generální ředitel akciové společnosti Port Perm). Od roku 2014 se věnuje podnikání, zabývá se obchodní činností a poradenstvím. Je členem organizace „Podnikatelské Rusko“, bez politické příslušnosti. Má ruskou ženu „a společně máme dvě děti, které jsou hrdé na obě své vlasti: Čechy a Rusko“.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Barbora Richterová
