Štefec na úvod svého zamyšlení rozkryje, že jej k němu vedla diskuse „známého neúnavného zastánce bezbřehého přijímání tzv. ‚uprchlíků‘, ve skutečnosti ilegálních migrantů většinově nedefinovatelného původu“ na Českém rozhlase. Zúčastnění si totiž „notovali“ o umírněném islámu a možnosti soužití s muslimy.
„Operovali pojmy jako ‚poklidné soužití‘, ‚tolerance‘ a ‚vzájemné obohacení kultur‘,“ píše Štefec a vysvětluje, že se v diskusi pokusili vytvořit obraz mírumilovného náboženství, které je na cestě k reformě, stejně jako bylo křesťanství v osmnáctém století.
„Byla to čirá demagogie a myslím, že za porci propagandy, kterou v tom rozhovoru dokázali zplodit, by je pochválil i sám velký Joseph Goebbels,“ tvrdí analytik a dodává, že jeho původní zamyšlení bylo zcela jiné „od střízlivější verze“, kterou nakonec publikoval. „Přiznám se také, že sice s těžkým srdcem, ale přece jen jsem odfiltroval výrazy jako ‚debil‘, ‚slepice‘, a zmizel dokonce i ‚šašek‘.“
Umírněný či reformovaný islám neexistuje a v současnosti ani existovat nemůže, podle Štefce jde jen o „bezobsažnou slovní konstrukci evropských (pseudo)humanistů“. Neexistují ani islámští disidenti, většinou jde jen o konvertity či bezvěrce, kterým se nelíbilo, jak islám zachází s odpadlíky od víry.
To, že se islám dělí na různá odvětví šíitů, sunnitů, saláfistů, wahhábistů a jiných, nic nemění na tom, že všichni mají podle Štefce společný přistup k „základním hodnotám, které jako Evropané vyznáváme“. Základní rozdíl mezi evropskou a islámskou cestou je v tom, že v Evropě je víra věcí osobní, která nezasahuje do veřejného života. „Pro absolutní většinu Evropanů je proto muslimský princip víry, postavený na tezi ‚věř, nebo zemři‘ naprosto nepřípustný. Stejně jako snaha nahradit všude tam, kde žijí muslimové, místní právní řády vycházející z historického evropského vývoje barbarským systémem šaríja.“
A podle Štefce je šaríja zcela odlišná od evropského práva a jako taková s ním neslučitelná. „Hlavními nástroji jsou zde kruté tresty za sebemenší provinění, například špatné zahalení ženy, její odmítnutí podřídit se bezvýhradně muži, případně i drobné krádeže nebo nevhodné vyjádření o Prorokovi či islámu,“ píše analytik s tím, že za takovéto prohřešky člověka čeká od bičování po kamenování. A k tomu ještě muslimové očekávají odměnu za mučednickou smrt v podobě zástupu panen, jež jim budou v nebi k dispozici.
To vytváří podmínky pro vznik „všech myslitelných krutostí schopných ‚bojovníků‘ a teroristů naprosto bezcitných vůči nemuslimům“. Podle Štefce jsou tito lidé ochotni položit svůj život za islám a zabít při tom co nejvíce bezvěrců. K tomu je nutné si připočíst jejich vyšší porodnost a hrozba „likvidace (nejen) evropské civilizace“ je na světě. Pokud se to nezačne řešit, upadne Evropa do krvavých náboženských válek. A z těch nám ale tentokrát nikdo nepomůže.
„Vzájemné obohacování a mírová koexistence dvou tak odlišných civilizací, jako jsou blízkovýchodní a evropská (resp. islámská a křesťanská), jsou podle mě možné pouze v případě, že tyto civilizace existují vedle sebe oddělené teritoriálně, ve smyslu ‚tady je Krakonošovo, tady je Trautenberkovo‘,“ píše Štefec s tím, že by spolu mohly obchodovat, nikoli se však masově mísit. To by totiž mohlo vést k „ničivému konfliktu“, ve kterém prohraje ten slabší. A tím je v současnosti Evropa.
Štefec v závěru svého zamyšlení navrhuje jediné dvě možné „strategie přežití“ Evropy. Migranty zcela segregovat či jim zabránit vstupu do Evropy. „Vše ostatní je pro nás, obyvatele Evropy, kteří už dnes často žijeme v právně a eticky horším postavení, než je postavení muslimských neokolonizátorů, naprosto fatální.“
Celý text zde:
Obohatí nás "umírněný islám"?
Původně mě k této úvaze přivedla nedávná diskuse známého neúnavného zastánce bezbřehého přijímání tzv. „uprchlíků“, ve skutečnosti ilegálních migrantů většinově nedefinovatelného původu, s dvěma zastánkyněmi téhož trendu v ČRo. V jednostranné diskusi si všichni zúčastnění vesele notovali, že umírnění vyznavači „reformního“ islámu, kterých je (podle mluvčí) mezi migranty většina, nejsou pro Evropu žádným rizikem. Operovali pojmy jako „poklidné soužití“, „tolerance“ a „vzájemné obohacení kultur“. V podstatě se snažili vytvořit u posluchačů představu, že „současný“ islám je něco jako evropské křesťanství 18. století, které už mělo za sebou několik vln krvavých válek mezi katolíky a protestanty. Ti se v té době sice se skřípěním zubů, ale přece jen už naučili žít vedle sebe a tolerovat i jiná náboženství.
Svůj pohled na křesťanství se, seč mohli, snažili aplikovat i na islám a jeho soužití s evropskou společností. Islám prezentovali jako „reformní“ náboženství, připravené naučit se tolerovat nás, Evropany i křesťanskou víru, přejímat náš přístup k lidským právům včetně práv žen, i evropské principy demokracie a právního státu. Byla to čirá demagogie a myslím, že za porci propagandy, kterou v tom rozhovoru dokázali zplodit, by je pochválil i sám velký Joseph Goebbels.
Konstatuji, že ten rozhovor mě opravdu nadzvedl. Proto byl asi můj původní text, napsaný pod jeho bezprostředním vlivem, výrazně odlišný od střízlivější verze, kterou zde předkládám. Vynechal jsem jména diskutujících, mezi kterými byly i ženy. Konec konců, dnes je MDŽ. Přiznám se také, že sice s těžkým srdcem, ale přece jen jsem odfiltroval výrazy jako „debil“, „slepice“, a zmizel dokonce i „šašek“. Snad si můj pohled na věc i tak své čtenáře najde.
Na úvod konstatuji, že žádný proces reforem islámu nikde ve světě neprobíhá, něco jako „reformní“ islám neexistuje a v současné historické etapě jeho vývoje je dokonce principiálně vyloučen. Stejně tak argumentace tzv. „umírněným“ islámem je jen bezobsažná slovní konstrukce evropských (pseudo) humanistů, pro které je v tomto případě zbožné přání mnohem více než jen otcem myšlenky, což ostatně platí i o tzv. „islámských disidentech“. Za ty jsou často stejnými skupinami zpravidla vydáváni konvertité k islámu, bývalí křesťané nebo bezvěrci. Ti obvykle velmi rychle zjistili, že jejich očekávání přínosů konverze narazilo na tvrdou realitu nesmlouvavých požadavků islámských komunit vůči svým „ovečkám“, hraničícím často až s ohrožením života, neboť odpadlictví se bez ohledu na směr islámu trestá podle Koránu nekompromisně smrtí.
Odlišnosti ve výkladu Koránu, počínaje základními liniemi, dělícími muslimy z důvodů běžnému Evropanovi zcela nepochopitelných na nesmiřitelné větve šíitů a sunnitů, a konče izolovanými skupinami radikálních vyznavačů islámu, ortodoxně vykládajících každé Prorokovo slovo, ačkoliv jsou příčinami válek a vraždění od prvopočátků islámu, neodlišují jeho vyznavače v přístupech k základním hodnotám, které jako Evropané vyznáváme. Pro soudobou evropskou civilizaci je rozhodující po staletí se vyvíjející pojetí náboženství jako osobního vyznání víry, tolerantního k ostatním náboženstvím a věřícím. Pro absolutní většinu Evropanů je proto muslimský princip víry, postavený na tezi „věř, nebo zemři“ naprosto nepřípustný. Stejně jako snaha nahradit všude tam, kde žijí muslimové, místní právní řády, vycházející z historického evropského vývoje, barbarským systémem šaríja.
Z hlediska evropského pojetí se totiž nejedná o standardní právní řád, postavený na pevném souboru zákonů, ale o individuální výklad sůr Koránu „soudci“ z řad duchovních, případně i laiky, postavený na zvykovém právu starověkého Blízkého východu. Hlavními nástroji jsou zde kruté tresty za sebemenší provinění, například špatné zahalení ženy, její odmítnutí podřídit se bezvýhradně muži, případně i drobné krádeže nebo nevhodné vyjádření o Prorokovi či islámu. Tyto „zločiny“ jsou v podstatě okamžitě trestány drakonickými tresty, počínaje bičováním a uřezáváním rukou, až po stínání hlav a kamenování.
To vše, spolu s šílenou vizí odměny mučednické smrti pro víru vstupem do ráje s osobní stafáží houfu panen jako náhrady za strasti reálného života vezdejšího, vytváří neskutečné podmínky pro verbování všech myslitelných krutostí schopných „bojovníků“ a teroristů, naprosto bezcitných vůči nemuslimům. Ti jsou připraveni kdykoliv zemřít pro myšlenku islámu, a pokud možno vzít sebou co nejvíce „nevěřících“, budoucích sluhů v muslimském ráji. Spolu s neskutečnou plodností muslimských manželství a s vizí džihádu jako nástroje dobití celého světa islámem to vytváří natolik závažnou hrozbu likvidace (nejen) evropské civilizace, jaké Evropa nečelila snad nikdy ve své novodobé historii.
Pokud se tomu celá EU i její jednotliví členové nedokáží postavit, dojde v Evropě velmi rychle k realizaci nejčernějších scénářů donedávna ještě pro spoustu lidí naprosto nepředstavitelných „středověkých“ krvavých náboženských válek. Jen se bojím, že tentokrát se na obzoru zázračně neobjeví žádné vojsko, vedené novodobou analogií krále Jana III. Sobieského, a ani spoléhání na proslulé Blanické rytíře nám zřejmě moc nepomůže. Musíme si s tím poradit sami. Jinak se začne velmi brzy psát zcela nová kapitola evropských dějin.
Ještě poznámka na závěr. Vzájemné obohacování a mírová koexistence dvou tak odlišných civilizací, jako jsou blízkovýchodní a evropská (resp. islámská a křesťanská), jsou podle mě možné pouze v případě, že tyto civilizace existují vedle sebe oddělené teritoriálně, ve smyslu "tady je Krakonošovo, tady je Trautenberkovo", a budou se ve vší počestnosti navštěvovat, vyměňovat si zboží a sem-tam tolerovat nějaké menší stěhování na úrovni jedinců a rodin. Vzájemné mísení expanzí masy příslušníků jedné civilizace do prostředí druhé povede podle naprosto všech historických zkušeností k ničivému konfliktu, v němž nakonec podlehne ten slabší. Tím je zpravidla civilizace, která expanzi nedokázala zabránit. Pro Evropu dnes existují pouze dvě strategie přežití – buď segregace migrantů za striktně stanovených pravidel, prospěšná pro obě skupiny, nebo nemilosrdné zastavení jejich invaze a hledání řešení mimo Evropu. Vše ostatní je pro nás, obyvatele Evropy, kteří už dnes často žijeme v právně a eticky horším postavení, než je postavení muslimských neokolonizátorů, naprosto fatální.
Psali jsme:
autor: spa
