Jak byste zhodnotil, co negativního, případně zda i něco pozitivního, přinesl únor 1948 České republice?
Osobně si myslím, že s nástupem režimu po únoru 1948 tady byly destruovány základy parlamentní demokracie a byl nastolen diktátorský režim, který potlačoval jednak občanské svobody, jednak bezdůvodně perzekuoval celé skupiny obyvatel. Mám na mysli například rolníky nebo velké rolníky kolektivizací zemědělství, nebo když se soustředil na likvidaci církevního života. V podstatě za jeho existenci došlo také k devastaci morálního vědomí, k devastaci národních elit, které se buď ocitly ve vězení, nebo byly nuceny emigrovat. A všechny tyto věci výrazně poznamenaly tvář české společnosti nejen v existenci komunistického režimu, ale i v tom, jak vypadá současná realita České republiky. Řekl bych, že únor 1948 a události po něm znamenají jednoznačně negativní pojem.
Proč tedy někteří lidé vzpomínají s určitou nostalgií na minulý režim? A nejsou to jen bývalí komunisté nebo jiní protagonisté režimu, kteří z něj měli prospěch.
Někteří lidé vzpomínají s nostalgií na určité výhody. V dnešní době je nejvíc kritizované rozkrádání veřejných rozpočtů, velká masivní korupce, obrovský problém je v řadě regionů s nezaměstnaností, kde kvůli tomu, že některá průmyslová odvětví byla fakticky odsunuta na vedlejší kolej, nezaměstnanost ještě vzrostla, je nerovnoměrně rozdělena. Jedna z nejvyšších nezaměstnaností je v pohraničních oblastech, v místech, kde byl za minulého režimu soustředěn těžký průmysl. Někteří lidé také nesou těžko, že už jejich profese není privilegovaná, jako byla za komunistického režimu, a že po listopadu 1989 toto privilegované postavení ztratili. Oprávněně se také kritizuje fakt, že se prohloubily sociální rozdíly, to je naprosto nezpochybnitelné, a netýká se to jen České republiky. Trend prohlubování rozdílů mezi lidmi s vysokými příjmy a těmi, kteří živoří, se zvýraznil, a je to i jakési motto protikapitalistických protestů hlavně v jižní, ale i v západní Evropě. V tom nejsme výjimkou.
Pak je tu také tradiční představa levných potravin a dostupnějších možností bydlení za bývalého režimu, ale je to všechno trochu relativní, protože ta situace za minulého režimu v tomto směru nebyla tak růžová, jak se někdy v současné době tvrdí. Jako historik bych řekl, a teď použiji odborný výraz, že je to takový paměťový optimismus. O řadě věcí máme tendenci s poměrně velkým odstupem hovořit s těmi pozitivy. Ale tak to nebylo. Jako kluk si pamatuji, jak obtížně se sháněly různé základní věci, třeba na opravu auta. Nemyslím, že situace byla tak ideální, ale s odstupem pětadvaceti let jsme si odvykli vidět i ty věci, které opravdu mnoha lidem vadily, a proto šli ochotně na náměstí zacinkat klíči, aby ten režim skončil. Problém je v tom, že každý měl úplně jiné očekávání, jak ten režim po roce 1989 bude vypadat. A tahle deziluze, která možná pramení z toho, že mnozí lidé byli zklamáni z polistopadového vývoje, je pak důvodem, proč často vzpomínají s optimismem, co se dělo před rokem 1989.
Fotogalerie: - KSČM v Ostravě
Fotogalerie: - KSČM uctívá vrahy
Když mluvíte o problémech, které současná doba přináší, jako je rozevírání nůžek mezi bohatšími a chudými, není z pohledu historie riziko, že pokud nespokojenost lidí ještě naroste, může se v budoucnu znovu zopakovat snaha o vybudování nějakého "lepšího“ režimu, třeba socialismu? Nebo byl tento systém slepou uličkou ve vývoji lidstva a nehrozí, že by se ještě zopakoval?
Na negativní rysy kapitalistické ekonomiky upozorňuje i současný papež, proto si ho vážím. Když sleduji vývoj v jižní Evropě, je vidět, že myšlenka socialismu se nezdiskreditovala ani existencí bývalých autoritářských režimů ve východní Evropě, myslím těch komunistických po druhé světové válce, protože hodně lidí, hlavně mladých, kteří mají především v jižní Evropě, jde o Španělsko, Portugalsko, Řecko, obrovský sociální problém se uplatnit. Je tam masivní nezaměstnanost, právě zejména mladých. Ve Španělsku výrazně roste podpora radikální levice v podobě hnutí Podemos, které vychází z radikálních levicových pozic. Řekl bych, že důsledky sociální krize, krize demokracie, která je zřetelná, vedou i k tomu, že získávají podporu i tato radikální levicová řešení.
A je to i výzva pro současnou podobu ekonomiky, aby reflektovala více i lidský rozměr, aby to byla opravdu ekonomika, která slouží člověku, ne taková, která je zaměřena proti člověku. Do jisté míry cituji papeže Františka, který na tyto problémy upozorňuje, vlastně varuje před radikalizací velkých společenských vrstev. Ale tím nechci říci, že nehrozí ani to druhé nebezpečí – radikalizace doprava. Protože krize vždycky generuje radikální řešení, ekonomická zvlášť, a může to být samozřejmě jak napravo, tak nalevo. My se musíme poučit z historie a musíme si uvědomit, že únor 1948 byl také reakcí na to, že lidé vnímali tu předchozí epochu, tedy hlavně První republiku, jako asociální. To byl také jeden z důvodů, proč komunisté v únoru 1948 bez problémů zvítězili. Samozřejmě těch faktorů bylo víc, tím to nezjednodušuji. Ale to, že tady byla kritika předchozího systému, je nasnadě. Proto komunisté u nás měli více šancí na vítězství.
Má tedy podle vás stále smysl si připomínat únor 1948 i jeho důsledky? Že vedl ke ztrátě svobody, demokracie…
Určitě ano. Už jsem zdůraznil, v čem tady únor zanechal negativní dědictví, s kterým se vypořádáváme až doteď. Myslím, že i v otázce naší zahraniční politiky bychom neměli zapomínat přes současnou existenci obrovské vlny sympatií k Rusku na násilný charakter sovětského vlivu, který tato velmoc v minulosti uplatňovala vůči svým satelitům. Takže to by mělo být pro naši zahraniční politiku ponaučení.
Vidíte v chování současného Ruska nějakou paralelu s chováním Sovětského svazu v minulosti? Nebo v ústupcích Rusku ze strany Evropy?
Samozřejmě. Ale řekl bych, že tu existuje obrovská naštvanost minulých let i vůči Spojeným státům americkým a jejich politice. Z toho důvodu vidím v části české společnosti výkyv sympatií k Rusku. Ale tady je třeba říci, že v ruské politice jsou paralely s tím, jak fungovala politika sovětská, a ne náhodou ruský prezident Vladimir Putin hovoří, že největší tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Na tom je vidět, že Vladimir Putin některými rétorickými obraty navazuje na sovětskou politiku a tady by mělo bliknout červené světlo. Teď v poslední době to dal úplně jasně najevo tím, že uctil památku i těch sovětských vojáků, kteří padli v rámci potlačování maďarského povstání v roce 1956. To je jen kamínek do mozaiky. Ale zajímavé je pro mne spíš to, že si Vladimir Putin dokáže porozumět s velmi silně konzervativně a pravicově orientovaným politikem jako je Viktor Orbán. Z toho je patrné, že některé ideové výhrady se smývají.
Není to důkaz, že autoritativní politici mají k sobě blízko, ať stojí vlevo, nebo vpravo?
To je právě to nebezpečí, aby se tady znovu neobjevila touha po autoritativních režimech. Obávám se, že už se nebudou definovat, zda jsou nalevo nebo napravo. Obecně bych se obával celkového posunu k autoritářskému pojetí politiky.
Vidíte tento posun nebo snahy i v České republice? Nedal by se u některých českých politiků vysledovat sklon k autoritářské politice?
Neřekl bych, že toto konkrétně vidím. Ale mám obavu z toho, aby se tady nerozpadla podoba tradičních politických stran. Myslím, že parlamentní demokracie potřebuje tradiční parlamentní strany. Demokracii oslabuje to, když najednou získávají výraznou převahu subjekty, které z mého pohledu vznikají na jedno použití, nejsou čitelné, nemají jasnou strukturu ani jasný program. Myslím, že přes všechny problémy je třeba reformovat tradiční politické strany, ale i ony musejí sebezáchovně pochopit, že musí změnit své chování vůči veřejnosti, aby neskončily v propadlišti.
Pro mne takovou stranou, která se dokázala obrodit a dokázala se vrátit do politického dění, je KDU-ČSL, strana, která má dlouholetou tradici. Po propadu, kdy se v roce 2010 nedostala do Poslanecké sněmovny, dokázala během čtyř let provést vlastní sebereflexi a znovu se do politického dění vrátit. Myslím, že to platí pro všechny tradiční strany na naší politické scéně, aby si svou pozici zachovaly, protože cesta přes ad hoc subjekty není úplně šťastná.
Fotogalerie: - Vítězný únor
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
