Autoři Martin Myant a Jan Drahokoupil se v úvodních kapitolách věnují popisu systému státního socialismu a porovnávání úspěchů a nezdarů centrálního plánování. Připomínají také úzké provázání politiky a ekonomiky.
Byla to totiž politická změna, která socialistický systém vytvořila a po několika desetiletích ho naopak přivedla k úpadku. Dominantní společný rys v podobě faktického mocenského monopolu jedné politické strany netřeba připomínat.
Fotogalerie: - 17. listopad v Praze
Ekonomická nestabilita a převzetí fungujícího aparátu
Kniha jako celek sleduje významné transformace ekonomik bývalého Sovětského svazu a zemí východní Evropy v průběhu dvaceti let po roce 1989. „V tomto období uváděné země opustily své socialistické systémy. Přešly od ekonomiky založené na státním vlastnictví a plánovaném hospodářství k tržnímu hospodářství s celkovou převahou soukromého vlastnictví,“ sdělují v úvodu své práce autoři knihy.
O privatizaci z opačného pohledu:
„Politické změny v Československu přišly po pádu komunistické moci v Maďarsku, Polsku a NDR a nebyly spojeny s ekonomickou nestabilitou. Starý režim umožnil pokojné předání moci poté, co byl konfrontován s masivními demonstracemi obyvatelstva a nový režim tak převzal fungující státní aparát, měnu, centrální banku a stabilní ekonomickou situaci. Poté začalo koncipování a zavádění nových hospodářských opatření,“ píší Myant a Drahokoupil o změnách v tehdejším Československu.
Doplatili jsme na příliš velké spojení s RVHP...
Po změnách režimů v zemích východního bloku se však začaly projevovat krize. Jednou z příčin byl podle autorů rozpad vztahů v rámci RVHP. „Největší následky se projevily v Československu, které bylo na RVHP navázáno nejtěsněji,“ zmiňují.
V každém případě se prý touha po změnách od počátku odvozovala od víry, že patříme do mainstreamového evropského života a můžeme se řadit po bok zemí západní Evropy. „Některé země měly ve své historii předválečnou kapitalistickou zkušenost a snažily se k ní vrátit. Tento pocit byl pravděpodobně nejsilnější v Československu, které bylo v meziválečném období demokratickou a průmyslově orientovanou zemí,“ konstatuje kniha „Tranzitivní ekonomiky“.
Politický koncept celkových změn vedl podle autorů v různých zemích k rozdílným výsledkům. V Československu podle nich žádná velká ekonomická krize nebyla, stejně tak nebyla naším případem vnější či vnitřní nerovnováha. Stejně tak náš stát nepotřeboval vyhledávat pomoc od Mezinárodního měnového fondu.
Žádné konkurenční myšlenky, ani sociální zájmy
„Zde se malá skupina snažila o dominantní tvorbu ekonomické politiky a odmítala vliv sociálních zájmů a jakékoliv konkurenční myšlenky. Jádro skupiny se vytvořilo kolem nového ministra financí Václava Klause, oddaného a dlouholetého stoupence Miltona Friedmana. Václav Klaus následoval Friedmanův cíl, kterým byla ‚tržní ekonomika bez přívlastků‘, jež se lišila od tržní ekonomiky, která brala v potaz i sociální otázky či problematiku životního prostředí coby odůvodnění některých státních zásahů,“ popisují Myant s Drahokoupilem.
Samotnému průběhu a způsobu provedení české privatizace věnuje obsáhlá publikace jednu podkapitolu. Ta připomíná, že v Československu došlo k prvnímu aplikování metody kuponové privatizace, u které se zdálo, že se jedná o nejčistší formu.
„Výhodou této metody byla její rychlost. Majetek mohli zároveň nabýt i občané, kteří neměli velké úspory, za které by akcie koupili. Kuponová privatizace se také obešla bez odhadů hodnoty majetku, neboť tuto funkci převzal trh tak, že nakupující činili při dražbě nabídky, ke kterým využívali kuponové body. Jednalo se zároveň o rovnostářský systém, kdy akcie mohli získat všichni obyvatelé. Aspoň zpočátku nemohly akcie skončit v rukou zahraničních osob, což bylo velmi důležité pro Klause a jeho příznivce. Kuponová privatizace byla prezentována jako krok k vytvoření společnosti, ve které mají obyvatelé finanční podíly ve své vlastní zemi,“ shrnují autoři.
Zmařené naděje na vytvoření národního kapitalismu
Neopomínají ale ani kritiku, které se tehdy objevila. „Nejčastější protiargument tvrdil, že privatizace způsobí značnou roztříštěnost vlastnictví, ve kterém nebude možné kontrolovat management. Další oponenti namítali, že mnoho nových vlastníků své akcie prodá, což na jedné straně zvýší výdaje spotřebitelů, které budou mít inflační důsledky, a na druhé straně sníží cenu akcií. Noví majitelé by dále mohli prodat akcie zahraničním osobám, čímž by byly zmařeny naděje na vytvoření národního kapitalismu,“ konstatuje se dále.
Podoba kuponové privatizace v Československu byla podle Martina Myanta a Jana Drahokoupila kompromisem mezi jejími zarputilými zastánci a těmi, kdo upřednostňovali alternativu komercializace a restrukturalizace státního vlastnictví, přímého prodeje pomocí úvěrů, nebo částečného či úplného prodeje zahraničním společnostem.
„Všechny tyto možnosti byly součástí širokého právního rámce, jehož implementace byla z velké části v rukou Klause a jeho spolupracovníků. Ze strany parlamentu neexistovala žádná kontrola jednotlivých privatizačních rozhodnutí. Skupina okolo Klause se proto mohla pokusit maximalizovat váhu kuponové metody. Musela však vzbudit maximální zájem veřejnosti a zajistit nabídku dostatečného počtu akcií, který by uspokojil očekávanou poptávku,“ shrnují v obecné rovině českou kuponovou privatizaci.
Text knihy „Tranzitivní ekonomiky: Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie“ analyzuje ekonomickou transformaci v dřívějších komunistických zemích východní a střední Evropy a v zemích bývalého Sovětského svazu od skončení centrálního plánovaní až po rozmanité výsledné varianty kapitalistického uspořádání v současnosti včetně nejnovějšího vývoje až po finanční krizi v roce 2008. Další rovinou je specifičnost a originalita přístupu vycházejícího důsledně z ekonomické teorie politické ekonomie ústící ve vlastní, samostatný přístup dokumentovaný v textu využitím bohatých statistických materiálů a aktivní prací s tabulkami i obrázky. Třetí rovinou je skutečnost, že oba autoři pozorovali a pozorují popisované procesy zvenčí − Martin Myant pracuje v Evropském odborovém institutu v Bruselu a Jan Drahokoupil je vedoucím výzkumných projektů v Mannheimském centru pro evropský sociální výzkum na Univerzitě Mannheim.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
