„O sváteční dny se média předháněla v líčení projevů tří politických veličin. Na Boží hod papeže Františka jako nejznámější církevní autority na planetě a britské královny Alžběty II. coby nejproslulejšího monarchy světa. A na Štěpána projevu Miloše Zemana jako českého prezidenta,“ poznamenal úvodem Korecký s tím, že srovnávat tyto tři projevy by bylo bláhové.
„Něco však mají podobné slavnostní projevy či poselství společného – obtížnou volbu témat, slovníku, a hlavně celkového pojetí takové řeči, aby dobře zapadla do času vánočního. Tedy jak příliš nenudit bilancováním, statistikami, nebo naopak prázdným moralizováním? Do jaké míry může být státník osobní? Má být projev vážný, nebo se v něm dá i zažertovat? A jak dosáhnout nějakého až filozofického přesahu, který by projev ve vánočním televizním programu učinil čímsi jedinečným?“ zeptal se Korecký a dodal, že právě v odpovědích na tyto otázky Zeman a jeho tým tápou. I když uznává, že řeč Zemana je promyšlená, je jakoby určená pro nějakou úplně jinou příležitost.
„Jistě, každý prezident je originál a má svůj styl,“ uznává Korecký a poukazuje na to, jak Masaryk citoval z evangelia. „Zeman i letos zopakoval svá tradiční témata, pomyslně složil účty národu a popřál všem naplněný život. V projevu nikoho osobně neurazil, nemluvil sprostě, a dokonce letos ani nehrozil pěstí do obrazovky. Takže relativní úspěch, jakkoli dramaturgicky tak trochu omyl,“ uzavřel Korecký.