V rozhovoru mluví známý český pedagog, lektor osobního rozvoje a psycholog Marek Herman. Marek Herman je absolventem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Dále působil jako pedagog, rok pracoval pro Sorosovu nadaci Open Society Fund, a dokonce pracoval i pro tabákové či hazardní společnosti. Je též spoluzakladatelem projektu Začít spolu, který je zaměřený na výchovu dětí v mateřských školách. Ve svých vlastních seminářích se soustředí zejména na sebepoznání a výchovu dětí do šesti let.
Bojíte se, že Babiš zneužije svého postavení k tomu, aby zastavil vyšetřování Čapího hnízda?Anketa
Hned ze začátku dostává od moderátorky otázku, zda ví, kam se řítíme, když se rozpadá tradiční rodina, když je dokonce běžná praxe, že se děti vychovávají bezpohlavně. Na to Herman odpovídá, že neví, kam se řítíme, že to ale rozhodně jsou velmi nebezpečné výmysly. Dále v rozhovoru pokračuje Marek Herman s tím, že dítě potřebuje mámu i tátu, dítě potřebuje v rodině mužský i ženský princip. Dále argumentuje, že již po dvou týdnech dítě ví, zda ho do náruče bere máma, či táta, podle čehož zapojuje různé svaly, miminko to pozná. „To nejlepší, co můžete pro dítě udělat, je to, když jste pevný pár, když držíte pohromadě, když jste máma s tátou,“ říká Herman. Dále představuje vločkovou generaci. „To jsou děti, které byly vychovány v bezpodmínkovém přijetí ze všech stran, ony nic nemusely, neměly žádné povinnosti... My se máme od nich učit; a dneska mají strašně nízký frustrační práh, to znamená, že každá malá drobnost se jich dotkne, rozhodí je, protože ony si myslí, že svět bude pro ně vždycky mateřský prs připravený dát jim všechno, na co ony si pomyslí. Velmi těžce zakládají rodiny, velmi těžce čelí jakémukoliv drobnému problému, nejsou na to zvyklí, nejsou na to vystavění, ty důsledky se potom projevují,“ vysvětluje Herman.
Fotogalerie: - Čínská ambasáda v obležení
Herman dále na otázku moderátorky, jak je možné, že vznikla tato generace, odpovídá, že je to kvůli tomu, že děti byly zvyklé z domova na to, že jsou střed domácnosti a vše se točí kolem nich. Jedním z důvodů je dle Hermana i to, že v sedmdesátých letech byly děti kojené jen pár dnů a poté byly vychovávané v jeslích, povětšinou bez rodičů –a tato generace se snaží nedělat to samé i nyní. Herman dále rozvádí další důvody: „My jsme navíc byli hodně trestaní, byl to naprosto běžný model výchovy. Facka sem, facka tam, nikomu to nevadilo; a vlastně naše generace si řekla: my to nedopustíme, my se budeme ke svým dětem chovat lépe. A přehnali jsme to, v dobré víře. Ta příliš volná výchova je jen bezradnost rodičů a nedůslednost rodičů a taky neschopnost těm dětem cokoliv odepřít.“ Herman dále pokračuje, že hyperprotektivní matky mohou být cestou k drogám. A co že jsou tyto matky? „…problém je v tom, že když jsou problémy nebo starosti s dětmi, tak ony nejdou za svojí mámou, ale jdou na Google, a na internetu najdete cokoliv. Takže je problém s tím, že když je maminka starší, tak je úzkostlivější, řeší věci, odvažuje na miligramy jídlo, pití. Počítá, odměřuje dítěti, jak spalo. Má o něho zbytečný strach, a to jsou právě hyperprotektivní mámy a hyperprotektivní máma je cesta ke drogám. To dítě nemá limity, myslí si, že může všechno, maminka ho ochrání, a pak jde do toho venkovního světa a ten ho smete,“ rozvádí Herman.
Poruchy ADHD či autismus jsou dle Hermana mýtus. Herman si myslí, že to je pouze důsledek nevhodné výchovy, a nikoliv vrozené nemoci. „Děti mají zmatek v hlavě a nemají ten jasný, strukturovaný, předvídatelný svět. To znamená, že máma s tátou nedokážou doma nastavit úplně obyčejná pravidla, že ten den má nějaký rytmus, že někdy začíná, někdy končí a že se to pořád opakuje dokola.“ Herman poté dodává, že děti, které mají údajnou poruchu chování ADHD, se tohoto problému zbaví, když začnou chodit do školky, kde jsou dobré učitelky, kde je pevný řád. Podle Hermana tedy 90 % domnělých dětí s poruchou chování ADHD netrpí, ale pouze jim chybí v životě řád, jenž jak se obnoví, tak se chování dítěte zlepší.
Dále Herman mluví o krizi otců. „20. století označujeme jako století selhání otců. To je ten problém.“ Na otázku moderátorky, v čem je tedy ten problém, odpovídá Herman následovně: „Otec je slabý, bezradný, ženy vzaly věci do svých rukou a jedou vlastně dvoukolejně, takže to, co dělají doma, což dělají velmi dobře, tak k tomu přidaly i práci. A začínají být silné, začínají se prosazovat a mají velmi vysoké nároky na muže a oni paradoxně selhávají, protože čím jistější je žena, tím méně jistý je muž.“ Herman to podkládá statistikou: „Máme 200 000 rodin, které žijí single, a o 95 % z nich se starají ženy. Tátu 21. století označujeme tedy jako otce na útěku.“ Kromě toho, říká Herman, druhým nejčastějším trestným činem v České republice je neplacení výživného. Za což se i sám Herman stydí. To je údajně způsobeno tím, že otcové se chovají jako velké děti. „Chtějí se bavit, chtějí si hrát, takže sledují v televizi mistrovství světa v tamtom a mistrovství Evropy v tamtom a hry a liga mistrů, počítačové hry, takže dneska mluvím dokonce o nepoužitelných otcích, nepoužitelných mladých mužích, kteří sprintují z práce domů, aby mohli hrát hry. Ztrácejí se ve virtuální realitě. Začalo to vlastně před dvěma sty lety, kdy vlastně 90 % z nás jsme byli rolníci a ta rodina žila pohromadě a všichni jsme vlastně od slunka do slunka byli spolu. Když začala průmyslová revoluce, tak otec odchází z rodiny, ztrácí se z očí té rodiny a dodneška se vlastně ještě nevrátil, a ta žena tam vlastně zůstala. No a pak si vezměte první světovou válku, hospodářskou krizi, druhou světovou válku a ten chlap odchází, hraje si na vojáky a žena zůstává doma a čelí životu, takže za posledních 150–200 let si ta žena řekla: Já už toho mám dost a beru to do vlastních rukou. A druhou světovou válku označujeme jako definitivní zúčtování s otcem.“
Fotogalerie: - Okřídlený lev
Herman rozvádí tento argument a říká, že zatímco žena je dárkyně života, tak otec vraždil, znásilňoval a ničil. To je dle Hermana důvod, proč se žena vzepřela a postavila se na vlastní nohy. Herman se nebojí odskočit si i do politiky, když říká: „Ten svět, jaký dnes máme, se chová jako žena. Evropa se chová jako žena, zákonodárci se chovají jako ženy. Tedy bezpodmínkové přijetí, všichni mají právo, všichni vám dovolí všechno a máte strach někoho zamezit nebo někomu říct: jednoznačně ne, takhle to není, vy nemáte pravdu. Místo toho se omlouvá, tancuje se, politická korektnost, to je všechno důsledek selhání otců.“
To však není všechno. Nyní rozhovor namířil na téma adopce homosexuálními páry. Na to Herman zareagoval velmi rychle: „Já s tím nesouhlasím, dnes jsou kolem toho velké diskuze, a když mám diskuze nebo semináře, lidi za mnou chodí a říkají: Hele, já znám homosexuální páry a jsou moc fajn, jsou prima. A co je lepší, rodina, kde dítě týrají, kde je alkoholik, nebo lesbický pár? A já jim říkám, ano, lesbický pár je lepší než být vychovávané alkoholikem, ale je to výjimečné, je to pomoc, nemůžete to nastavit jako normu.“ Herman se dokonce domnívá, že tyto páry myslí hlavně na sebe, a ne na to dítě, které dle Hermana potřebuje mužský a ženský princip. Dodává, že pokud má dvě mámy nebo dva táty, tak mu to způsobí zmatek a chaos. Herman si myslí, že existuje náhradní řešení, pomoc v nouzi, kdy si dítě vytvoří např. mužský vzor ze svého okolí.
„Příroda má ráda jistotu, takže ona skoro vždycky u důležitých věcí dá opravný prostředek, ale v tom opravném prostředku je větší riziko a musíte tomu dát větší energii, v záchraně, nouzi, v určitých případech ano, ale nesmíme to nastavit jako běžnou normu, že takhle je to v pořádku. Ne, není to v pořádku. S velkým respektem k LGBT komunitě, ale takhle to prostě nejde.“ Současní rodiče však dle Hermana nejen pouze přespříliš opečovávají, ale mají i druhý extrém. „Jsme trestuhodně lhostejní, to platí jak pro děti, tak pro rodiče. Některé děti jsou přepiplané, ale známe taky zanedbané děti. Dnes čelíme tomu, co se nikdy v historii nestalo, a to, že mámy začínají odkládat své děti do školek a také odkládáme rodiče. Dnes jsme nemocní mimo rodinu, umíráme mimo rodinu. Přesné číslo neznám, ale přes osmdesát procent starých lidí umírá v nemocnici a mají jedno jediné přání: být doma, umřít mezi lidmi, které má rád, aby je někdo držel za ruku a vyprovodil je tou cestou, kterou má mít. Dnes umírají za plentou, umíráte mezi cizími lidmi. Z nemocnice vám pošlou esemesku nebo vám zavolají. Já si myslím, že je to důsledek toho, že jsme se oddělili, ať už je to z jakéhokoliv důvodu,“ pokračuje Herman.
Sám má dvě dcery a přiznává, že ve výchově udělal velké chyby. Dodává, že má tendenci jako všichni ostatní lidé přenášet špatné vzorce, které dostal, na ostatní, aniž by si to uvědomoval. „Tedy to špatné, co jsem dostal, já přenáším dál, a nevím o tom. Pro mě je strašně důležité, abych já jako táta si ohlídal to špatné, než se stanu tátou. To znamená, abych dozrál, abych jel do světa, abych si zažil krizi, která mě ohlodá na kost, a abych zjistil, v čem jsem dobrý, abych si to odpracoval – a otevře se mi brána spolehlivosti. Když dozraju, tak čas, který strávím s dětmi, je dobrý čas, ale když jsem nezralé jelito, tak utíkám, jsem na útěku. Já jsem často utíkal pryč, protože jsem byl nenasycený. Potřeboval jsem sportovat a číst a vidět, takže já jsem udělal spoustu chyb, samozřejmě, já jdu i sám proti sobě,“ směje se Herman.
Pobaveně dodává, že se to snaží ukázat ostatním lidem, aby nedělali stejné chyby. Rozhovor se blíží ke konci a Herman dostává otázku ohledně názoru na babyboxy. Herman odpovídá, že na babyboxy nemá jasný názor. „Když jsem o tom poprvé slyšel, tak mě to vyděsilo a překvapuje mě, že když se potkávám s lidmi, kteří jsou fajn, kterým věřím, říkají, že je to dobré, že je to taky řešení, které může pomoct v nouzi, ale pro mě je to hrůza,“ dodává. Herman na konci rozhovoru říká, že vidí cestu ven. Dle něj každá generace, která něco pokazí, je opravena další generací. Tvrdí, že roste generace, která bude dobrá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kas
