Fotogalerie: - Proti fašismu na Ukrajině
Fotogalerie: - Proti masakru ukrajinských civilistů
Dnešní Ukrajina má tři pravoslavné církve, které odrážejí složité dějiny této země. Pravoslavná církev Moskevského patriarchátu představuje ukrajinskou „odnož“ ruské pravoslavné církve, která administrativně spadá pod moskevský patriarchát. Jinak řečeno, je sjednocenou „ruskou“ (nikoliv v úzce etnickém smyslu) církví, která vznikla v 17. století v souvislosti se sloučením ukrajinského hejtmanátu s Ruskem. V roce 1992 pak došlo k rozkolu mezi kyjevským metropolitou Filaretem a moskevským patriarchátem, i když pokusy o vznik autokefální (tj. samostatné) pravoslavné církve (neúspěšně) sahají až do roku 1921, kdy vznikla ukrajinská autokefální pravoslavná církev jako třetí pravoslavná církev v zemi. Z církevního rozkolu se zrodila Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu, která se postupem času stala semi-oficiální církví současné Ukrajiny a patří k ní více než 30 % všech ukrajinských věřících. Kromě toho působí především na západní Ukrajině řeckokatolická církev, která je součástí římskokatolické církve a uznává papeže jako hlavu církve, byť si ponechala východní ritus.
Hlavním problémem ukrajinského pravoslaví je, že jako nezávislý patriarchát nebylo v pravoslavném světě všeobecně uznáno. Současná politická reprezentace se snaží o vznik jednotné pravoslavné církve v zemi. Tyto pokusy mají politický podtext, který sleduje dlouhodobější cíl faktické ukrajinizace Ukrajiny (tj. vznik národně jednolitého státu) a mají vztah k ukrajinské krizi a k Majdanu roku 2013/2014.
Ze západu a z východu do Kyjeva
Letošní „Celoukrajinský křížový průvod míru, lásky a modlitby za Ukrajinu“ přilákal podle informací organizátorů asi 80 až 100 tisíc účastníků, zatímco ukrajinské úřady napočítaly jenom přes 8 tisíc lidí. Obligatorně se tu ukrajinská strana a „proruská“ strana ve svých číslech znova nesešly.
Pravoslavní věřící na začátku července zahájili svojí symbolickou pouť ze západu země a zároveň z východu země, aby se obě skupiny potom společně setkaly v Kyjevě. Symbolický význam celého duchovního průvodu spočíval v kontextu neskončeného konfliktu, který proti sobě postavil východní oblasti země proti jejímu zbytku a proti západoukrajinské verzi ukrajinské národní identity, která se stala v podstatě oficiální kostrou nové či „evropské“ Ukrajiny.
Průvod s faktickým akcentem na jednotu země – pod křídly ruského pravoslaví – vyvolal poměrně nepřátelské reakce u současného politického establishmentu, který se vymezuje proevropsky a prozápadně, a nepřekvapivě se setkal rovněž s více či méně hlasitým odporem některých ukrajinských nacionalistů. Není tak asi příliš překvapivé, že některá ukrajinská média průvod označila adjektivem „skandální“. Doprovázela ho vlna aktivistického protestu a určité nervozity na straně policejních úřadů i na straně organizátorů, i když jeho kyjevské vyvrcholení se nakonec obešlo bez velkých problémů. Na několika místech se průvod setkal s odporem v podobě jeho odpůrci organizovaných zátarasů. Neobešel se také bez spíš sporadických výhružek, protestů a další politické kritiky, takže někteří ukrajinští pozorovatelé se obávali dokonce násilí – což se nakonec ale nepotvrdilo. Úřady kvůli akci uzavřely část centra Kyjeva a zavedly poměrně velká bezpečnostní opatření. Aktivistická blokáda odpůrců akce byla například v Borispoli a také v Kyjevě, kde ukrajinské úřady k blokádě argumentovaly nutností zajistit bezpečnost občanů. K určité formě represe ze strany ukrajinských úřadů přece jenom došlo, když policie zatkla během průvodu několik osob. Šest osob bylo oficiálně zatčeno proto, že se v průvodu pokusily rozvinout plakát s nápisem „Donbas – to je ruský svět“.
Fotogalerie: - Pražský Majdan 5.10.2014
Fotogalerie: - Den nezávislosti Ukrajiny
Průvod jako „náboženská hybridní válka“
Noviny Ukrajinská Pravda přitom viděly průvod jako projev alespoň tří politických jevů. Na prvním místě měl být průvod součástí snahy Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se společensky více zviditelnit. Na druhém místě mělo být motivem pochodu podpoření tentokrát „náboženské hybridní války“ ze strany Kremlu a jemu blízké pravoslavné církve pod vedením patriarchy Kirilla. Průvod tak měl sloužit nástroj prosazování ideje „ruského světa“, který je, jak Ukrajinská Pravda napsala, na Ukrajině prakticky podkopán. Pravoslavná církev Moskevského patriarchátu má být jeho poslední oporou.
Konečně, jak píše Ukrajinská Pravda, průvod měl mít užší politický cíl – být projevem snahy o to mobilizovat na Ukrajině voliče Opozičního bloku. Strana je v opozici k současnému establishmentu a vznikla z bývalé janukovyčovské Strany regionů. Lidi kolem oligarchy Rinata Achmetova, jako je podnikatel a poslanec Vadim Noviskyj, Ukrajinská Pravda jmenuje jako hlavní sponzory celé akce. Ukrajinský „spin doctor“ Sergej Gajdaj dokonce celou akci nazval jako „demonstraci měkké síly“.
V ukrajinském kontextu nebylo tedy zrovna překvapivé, že tento ruský pravoslavný průvod za mír, kde se symbolicky měly sejít pod křídly ruského pravoslaví západ a východ Ukrajiny, měl svého „kyjevského konkurenta“ v podobě paralelních oslav pokřtění Rusi, organizovaných církví neuznaného kyjevského patriarchátu 28. července. Těchto oslav se zúčastnil také ukrajinský prezident Petro Porošenko (člen kyjevské pravoslavné církve), který zde mimochodem za přítomnosti novodobých ukrajinských hrdinů v podobě vojáků „antiteroristické operace“ (ATO) řekl či znovu zopakoval, že „nebudeme nečinně pozorovat vměšování jiného státu do našich církevních záležitostí“. Porošenko dále řekl: „Pravoslavná církev na Ukrajině akutně potřebuje pozornost ekumenického konstantinopolského patriarchy. Ten jediný je schopen pomoci pravoslavným Ukrajiny sjednotit se a upravit kanonický status ukrajinské církve ve struktuře světového pravoslaví“. Tedy dá se konstatovat, že i půda ukrajinského pravoslaví se stala součástí stále neukončeného konfliktu na Ukrajině a o Ukrajinu.
Porošenkova odhodlaná slova mají jedno velké „ale“. Když se letos na začátku roku sešel na historické schůzce moskevský patriarcha Kirill s papežem Františkem, bylo to obecně považováno za Kirillův zahraničněpolitický tah k přípravě pozice na ekumenický synod (sobor) pravoslavných církví v červnu na řeckém ostrově Kréta. Jenže nakonec bylo všechno jinak. Právě ruská pravoslavná církev – a spolu s ní i bulharská a gruzínská pravoslavná církev a syrský antiošský patriarchát – tento synod totiž z církevně-politických důvodů a odlišných pozic bojkotovaly. Ukrajinská otázka tak byla uložena k ledu, protože moskevský patriarcha a představitel nejpočetnější pravoslavné církve na historickém jednání chyběl.
Kyjev se nyní snaží o to, dosáhnout uznání nezávislosti kyjevského patriarchátu přímo u ekumenického patriarchy konstantinopolského Bartoloměje, který má v pravoslaví tradičně nejautoritativnější postavení. Ukrajinský parlament ho už vyzval, aby v této věci konal a dokonce aby ex post uznal neplatným spojení kyjevského metropolity s ruskou pravoslavnou církví v roce 1686. Bartoloměj zřídil k tomuto účelu zvláštní komisi, ale dá se těžko očekávat, že by se odhodlal k radikálnímu kroku zcela bez souhlasu svého moskevského kolegy. Ukrajinský rozkol by tak mohl přispět k dalšímu rozkolu, tentokrát uvnitř světového pravoslaví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Veronika Sušová-Salminen
