Volat dnes po monarchii je jako chtít vrátit Ameriku indiánům. Právě před sto lety Češi poprvé hlasitě řekli, že chtějí být samostatní

06.01.2018 17:55

ČESKÉ OSMIČKY Touha českého národa po státní samostatnosti. Tu vyjádřili reprezentanti českého politického života v Tříkrálové deklaraci. Stalo se tak 6. ledna 1918 a byla to ve vztahu k tehdejšímu Rakousku-Uhersku téměř velezrádná akce. Touto událostí uvádíme seriál České osmičky, v němž bude historik-publicista a autor mnoha knih Zdeněk Čech popisovat různé historické události a dávat je do souvislosti s dnešním vývojem.

Volat dnes po monarchii je jako chtít vrátit Ameriku indiánům. Právě před sto lety Češi poprvé hlasitě řekli, že chtějí být samostatní
Foto: Archiv ZČ
Popisek: Historický publicista Zdeněk Čech

„Volat v současnosti po monarchii je jako chtít osvobodit indiány a vrátit jim Ameriku. Je to velmi romantické, ale zcela nereálné. Pokud nedojde k nějakému strašnému a nečekanému válečnému dobrodružství, tak k návratu monarchie nedojde,“ hodnotí bývalý šéfredaktor Reflexu Zdeněk Čech snahy „Koruny České – monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska“ vrátit se k monarchii. Strana v nedávných volbách podpořila TOP 09, která se s bídou dostala přes pětiprocentní hranici. Nicméně vraťme se o sto let proti proudu času, kdy se na naší půdě novodobí čeští politici poprvé ozvali, že chtějí samostatnost.

Tříkrálová deklarace

Po bolševické revoluci v listopadu 1917 začalo Rusko usilovat o mír s Ústředními mocnostmi. V Brestu Litevském o tom měly být zahájeny mezistátní rozhovory a mělo to odezvu i ve vnitřní politice Rakouska-Uherska. „Objevil se u nás dokonce pološílený návrh, že by při jednání měly být zastoupeny všechny národy monarchie, což byl samozřejmě z hlediska diplomatické praxe nesmysl. Nicméně to vypadalo hezky z hlediska principu sebeurčení národů. Samozřejmě, že se o samostatnosti našich zemí mluvilo už tehdy v zahraničí, kde vznikla Československá národní rada vedená Tomášem Garriguem Masarykem s účastí Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika,“ vysvětluje Čech.

Více o vývoji československé myšlenky během světové války:

Tehdejší vídeňský ministr zahraničních věcí Otakar Černín na ruský návrh, že by mělo být právo na sebeurčení národů rozhodnuto lidovým hlasováním, odvětil, že příslušnost národů, které nemají samostatný stát, musí být řešena v rámci ústavy států, ve kterých žijí.

Čeští poslanci na takové názory reagovali 6. ledna 1918 Tříkrálovou deklarací, kde propagovali myšlenku svrchovanosti a právo na obhájení vlastních práv na mírovém kongresu. „Na domácí půdě to bylo po sérii téměř servilních ujištění o loajalitě první vystoupení domácí politické reprezentace vedené v tomto duchu. Zajímavé bylo, že se tam také mluvilo o slovenské větvi našeho národa, což muselo totálně popudit pány v Budapešti,“ míní Zdeněk Čech a pokračuje: „Vyjádřili se tak čeští poslanci Říšské rady, která sídlila ve Vídni a sdružovala politickou reprezentaci Předlitavska, tedy i zástupce zemí Koruny české neboli svatováclavské, to znamená Čech, Moravy a naší části Slezska. Poprvé sice vyjádřili touhu národa po samostatnosti, ale přiznejme si, že ji vyjádřili celkem takticky, aby nakonec nebylo možno říct, že volali po stržení konstrukce rakouského domu a odstranění Habsburků.“  

Hlavními postavami této události v pražském Obecním domě byly tehdy už známé politické celebrity: předák agrární strany Antonín Švehla, sociální demokrat František Soukup, národní sociál Jiří Stříbrný, pozdější první premiér samostatného Československa Karel Kramář, kterého kdysi ruský car držel na Krymu kolem ramen a říkal mu Karle Karloviči, a další. „Masaryk ovšem domů nemohl. Byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti a na rozdíl od Kramáře či Klofáče by u něj byl podle mě rozsudek vykonán. Vídeň ho opravdu musela nenávidět.“  

Vězení národů

Rakousko-Uhersko získalo kdysi nálepku „vězení národů“, ale podle mnoha odborníků je přehnaná. „Monarchii je ovšem třeba rozdělovat na Rakousko a Uhersko. Dalo by se říct, že Uhersko skutečně vězením národů bylo. Tam byli lidé opravdu vystaveni tuhé maďarizaci a jediní, kdo se dokázali z tohoto tlaku vymanit, byli Chorvaté. Měli přece jen zastání ve Vídni. Jednou mi známý z Košic, národností Rusín, vyprávěl, jak tam jeho dědeček zamlada líbal uherskému statkáři holínku. Maďar přitom seděl na koni. Představa, že by nějaký německý statkář v jižních Čechách nutil českého rolníka, aby mu líbal holínku, patří do říše fantazie. Vzešel by z toho takový řev, že by se to dostalo i na Říšskou radu do Vídně. Mluvilo by se o germánské hydře, která ponižuje a trápí ctihodné Čechy, kteří jsou jednou z opor trůnu. Hezky to shrnul Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, kde jistý plukovník Schröder říká: ,Politicky to lze vyjádřit tak, že my Rakušané, ať jsme Češi nebo Němci, jsme proti Maďarům pořád hodně.‘ To je celkem přesná definice rakouského domu,“ podotýká Zdeněk Čech.

Na druhou stranu i v Předlitavsku existovalo mnoho názorových střetů. „Úplně jasně se ukázaly na důležité akci českého etnika v roce 1891, což byla Jubilejní zemská výstava v Praze, která měla být původně prezentována jako česká ve smyslu böhmisch, ale nakonec skončila jako česká ve smyslu národnostním. Došlo ke třenicím s místními Němci a potenciální němečtí vystavovatelé ji nakonec ignorovali. Konflikty potom dál eskalovaly. Dřív téměř milé Rakousko za první světové války zesurovělo a na jeho kontě se objevily i justiční vraždy.“

Podle Čecha jsou i slova o mučednictví Karla Havlíčka Borovského dost přehnaná: „Byl odvezen do vyhnanství v horách, kam se v zásadě jezdí na rekreaci. Na druhou stranu to bylo flanďácké město Brixen, které bouřliváka, jako byl Havlíček, moc nebavilo. Vždyť uvažoval i o tom, že uprchne do Švýcarska. Byl ovšem slušně ekonomicky zajištěn, nechával si nosit jídlo z hotelu Elephant, kde dneska stojí polévka deset eur. Nicméně byl izolován, to je pravda.“

O vzájemném nepřátelství

Na nekončící debaty o tom, jestli by měl na Staroměstském náměstí v Praze opět stát Mariánský sloup, který byl po vzniku samostatného Československa stržen 3. listopadu 1918 davem Žižkováků pod vedením pražského bohéma Franty Sauera jako symbol svrženého habsburského režimu, Čech odpovídá: „Osobně si myslím, že kdyby se tam ten sloup vztyčil, nebude to na škodu. Sloup byl ostatně kdysi postaven na počest míru a toho, že se Praha ubránila švédskému vpádu v závěru třicetileté války. Každý tehdy mír vítal. Zoufalá možná byla jen část emigrace vedená Komenským, protože věděla, že už to zpátky nevyválčí. Sloup tedy nebyl vztyčen na počest Habsburků.“

Následně se autor historické tetralogie Drsný střed Evropy rozpovídá i o česko-německém antagonismu. „Po ukončeném národním obrození a po zformování v zásadě novodobého českého etnika bylo už prakticky nemožné během několika generací Čechy poněmčit. Nicméně rozpory mezi těmito národy stále existují. Sám jsem byl v roce 1995 málem lynčován na sudetoněmeckém sjezdu v Mnichově. Na největšího řvouna jsem ale tenkrát vytáhl novinářskou akreditaci a požádal ho o rozhovor. Ztichl a odpovídal na otázky. Nemyslím si ale, že by ty rozpory byly v současné době kdovíjaké. Fakt je, že Německo disponuje velmocenským potenciálem, což my nedisponujeme. Na druhou stranu nejsme v Evropě žádná pidizemě. V počtu obyvatel jsme z tuším jedenapadesáti evropských států čtrnáctí, tedy zhruba na úrovni Belgie nebo Portugalska,“ říká s tím, že se – přece jenom – v každém národě najdou jacísi „übermenschové“.

Nakonec dá Zdeněk Čech k lepšímu ještě jednu historku ze života: „Kdysi jsem byl s partou německých novinářů na pohoštění U Fleků. Byli fajn, ale našel se mezi nimi jeden chlapík – hezký hnědý oblek, zlaté obroučky brýlí a tvářil se dost pyšně. Folklorní soubor zrovna zpíval: ,Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus. Taus je to německy, Domažlice česky...‘ Posmíval se, jak i tahle písnička dokládá, že Česko bývalo německé. Tak jsem se ho zeptal, jestli ví, co se kdysi stalo u Domažlic. U toho Tausu. Nevěděl. ,No, katastrofální porážka německého vojska. Rok 1431. To víte, čeští husité, die alten Hussiten,‘ poučil jsme ho. Kysele se na to usmíval, ale příjemné mu to nebylo.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Tři politické zásady Jana Hamáčka. Po jejich přečtení pochopíte, co se děje kolem Staňka

9:29 Tři politické zásady Jana Hamáčka. Po jejich přečtení pochopíte, co se děje kolem Staňka

Server Aktuálně.cz se pokusil nahlédnout do duše předsedy ČSSD Jana Hamáčka a jako bájná Sibyla před…