V roce 1848 se zrodil Komunistický manifest. „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti,“ stojí hned v jeho úvodní části. Od jeho vydání uplynulo už více než 150 let, ale podle Jaroslava Bašty se teď dějiny tak trochu opakují. Stejně jako v 19. a 20. století je i ve století 21. třeba bojovat o svobodu slova, a to i navzdory tomu, že tu už takřka třicet let máme demokracii.

„Po dalších skoro třiceti letech naší posttotalitní historie mi připadá, že se kolo dějin vrací někam na svůj počátek, kdy existovali páni a poddaní. V oblasti svobody slova můžeme pozorovat nástup totalitních tendencí. Přestala platit Masarykova teze, že demokracie je diskuse. Na místo svobodné výměny názorů a společenského dialogu nastoupily v lepším případě mimoběžné monology, v horším propaganda. Společnost je totiž fatálně rozdělena,“ píše Bašta.

Když spatřil světlo světa Komunistický manifest, byla společnost rozdělená. Proti sobě stáli šlechtici, velkokapitalisté a dělníci. V důsledku globalizace tu i dnes máme situaci, kdy je jedna část společnosti spokojená, ale druhá se cítí zneuznaná, přehlížená a frustrovaná. Bohatí bohatnou a chudí chudnou.