Po krátké pauze jste znovu usedl do křesla starosty. Jaký je to pocit se vrátit?  A především, co Vás k tomu vedlo?

Asi by bylo správné začít tím, proč jsem opustil křeslo starosty v minulém volebním období, kdy se do zastupitelstva dostali lidé, kteří vše budou dělat jinak, lépe a nebyli přístupni dialogu se svými kolegy.  Nebránil jsem se novému pohledu na věc a bylo mi předem jasné, že euforie brzy opadne, pokud budeme chtít pracovat konstruktivně ve prospěch našeho města. A když se skoro po dvou letech nic neměnilo a naopak jsem začal chápat, že je to takřka cílený útok na pozici starosty a společná jednání rady končila poklepáním na rameno s komentářem – tak vidíš, co zmůžeš, jsi jeden a my jsme čtyři – bylo takřka rozhodnuto. Chodit bez nálady do práce, naštvaný a vystresovaný z práce, se dlouho nedá vydržet a je to o zdraví. Odešel jsem bez emocí, odhodlaný pomoci novému starostovi pokud o to bude stát.

Přišly nové volby, do kterých jsem vlastně ani nechtěl jít, ale nakonec jsem tu kandidátku sestavil s tím, že se se svými kolegy pokusíme rozhýbat stagnaci města. Vše dopadlo pro mě tak trochu mimo plán. Věděl jsem, do čeho jdu a co mě čeká. Starostování není zaměstnání, starostování je tak trochu poslání, na úkor soukromí a obětování veškerého času.  Přátelé mi sice říkali, že se dvakrát nevstupuje do stejné řeky, ale já jsem nabyl přesvědčení, že to stejná řeka není vzhledem ke složení a podpoře většiny členů zastupitelstva.  Ta většina není sice nikterak závratná, ale je.    

Změnilo se za ty dva roky, co jste byl mimo vedení města, něco nějak zásadně?

Každé střídání starostů a vedení se musí zákonitě podepsat na dění ve městě. Ale to je asi normální. Věřím, že i moji nástupci to mysleli v podstatě dobře, jenže tak trochu zapomněli sklonit hlavu. Poznání, že všechno nejde samo od sebe, že nic se neudělá samo a nestačí jen jednou za měsíc přijít na zasedání zastupitelstva, si každý musí prožít. Ono by to mohlo vyznít, že pomlouvám své předchůdce, ale to opravdu nechci. My jsme jen nenašli společnou řeč. V podstatě, když jsem se vrátil do vedení města, tak jsem měl pocit, že nikdo ani neotevřel šuplíky u stolu. Takže jsem si ani nemusel dělat nové vizitky.