Skončil sametovou revolucí komunismus? „Jeden z francouzských sociologů mluvil o třetí cestě. Komunismus i kapitalismus byly podle něj jen dvě konzumní cesty. Je tedy otázkou, co padlo,“ říká Lorenc o historickém okamžiku. Podle něj tu nyní máme demokracii bez demokratů… „Já jsem zastánce socialismu. Každý má pracovat podle svých schopností a dostat má za to přiměřenou odměnu. Přiznávám, že to se před rokem 1989 nedařilo,“ řekl k režimu před rokem 1989.
Bývalý vysoký představitel bezpečnostních složek zdůraznil, že měl sice vysokou funkci v exekutivě, ale nebyl politik. V rozhovoru v ČRo bylo také zmíněno memorandum, které vypracoval s dalšími lidmi předlistopadový politik Rudolf Hegenbart. Ten o Lorencovi napsal toto: „Významným činitelem československé společnosti byl náměstek ministra vnitra ČSSR generál Alojz Lorenc. Rád jsem se s ním setkával. Byl to vzdělaný muž, ovládal politiku, dovedl předvídat, ale i organizovat práci. Vysoce jsem si ho vážil. Na mnohé věci a události jsme měli shodný názor. Podporoval pokrok, vzdělanost, um. Podílel se na zpracování některých dokumentů, které se nelíbily nejvyšším činitelům komunistické strany. On ale znal problémy společnosti a názory mnoha sociálních skupin společnosti. Bylo chybou, že straničtí činitelé mnohé názory nerespektovali.“
Lorenc v rádiu tvrdil, že memorandum navrhovalo nejvyšším představitelům strany a země velice významné změny. „Navrhovalo se tam, že se má přehodnotit rok 1968 a vše napravit, včetně personálních otázek. Navrhovala se také rekonstrukce vlády, kde už neměli být pouze straníci, ale také nestraníci – odborníci. Navrhoval se dialog s mladou generací, to byla totiž další slabina minulého režimu. To však nebylo přijato,“ konstatoval Lorenc. Vyloučil však, že by kvůli svým názorům měli nějaký problém. „ Nebyli jsme nijak kritizováni, pouze to nebylo přijaté,“ konstatoval.
Šlo o to, aby změny proběhly bez násilných konfrontací
Co věděla státní bezpečnost o dění v disentu? „O disidentech jsme věděli všechno. Všechny organizace i ty vznikající byly infiltrovány. Byli jsme plně informováni. Já jsem do systému nastoupil v roce 1986, tak nechci mluvit o tom, co bylo před tím. Vím však jedno. Vznikem Charty začal ten proces disidentského hnutí. Charta 77 nebyla tak nebezpečná pro režim, protože vyzívala k dialogu a neobracela se na veřejnost,“ vysvětlil Lorenc. Změna podle něj začala v lednu 1987, kdy se obrátila na veřejnost. Udělal to Václav Havel dokumentem Slovo ke spoluobčanům. Tím se prý Charta teprve stala „vysoce nebezpečným počinem".
Nebylo to v mojí kompetenci
Generálporučík Lorenc vylučuje, že by sehrál v listopadu 1989 nějakou významnou roli. Popírá zároveň, že by nějak 17. listopadu kontroloval události na Národní třídě.
„Nesehrál jsem žádnou roli. Bezpečnostní útvar mi nepodléhal. To byla lokální, pouze pražská akce. Ministr byl mimo, a tak jsem byl o tom informovaný a také jsem byl tázán, zda se má zasáhnout. Řekl jsem: Ne. Takové byly i instrukce od ministra,“ uvedl Lorenc. Přiznal však, že z řad funkcionářů komunistické strany zaznamenal nátlak na zásah. „Štěpán ho opravdu chtěl,“ přiznal.
Roli Ludvíka Zifčáka v listopadových událostech nechtěl komentovat, prý nebyla důležitá. „Věděl jsem o tom, že jsou občanské organizace infiltrované, ale detaily jsem neposuzoval,“ tvrdil redaktorovi. O podrobnostech zásahu a fámách, zejména o zabití studenta Šmída prý nevěděl. „Já jsem o tom informován nebyl.“ Lorenc nechtěl ani komentovat spekulace, že Zifčák po zásahu na Národní třídě odcestoval do SSSR.
Prostě nastal čas...
„Agonie režimu, která začala, hrozila vážnými důsledky. Jedním z úkolů zpravodajců bylo zjišťovat míru radikalizace a ovlivňovat, aby ty akce nebyly násilné,“ uváděl ke svým úkolům na konci 80. let. Mluvil o velké snaze Státní bezpečnosti ovlivňovat disent a jimi připravované akce. Prý se také snažili ovlivnit Václava Havla a podle jeho názoru se jim to v létě v roce 1989 také podařilo. Chtěli prý zabránit demonstracím odpůrců režimu při výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy. „Akce skončila fiaskem,“ pochválil si Lorenc.
O tom, co se chystá na konec roku, prý Lorenc nevěděl a nezajímal se ani o to. „Nevěděl jsem nic o tom, jak se připravují demonstrace na podzim 1989. To nebylo v mojí kompetenci,“ tvrdí. I samotný 17. listopad údajně nesledoval a o masakru se dověděl až nad ránem. „Já jsem se o tom dozvěděl ve dvě hodiny ráno, když jsem doprovázel představitele KGB na letiště,“ uvedl.
A na další události podle svých slov měl také minimální vliv. „Kontrarozvědka už neměla vstupovat do dalších událostí a už se sbíraly jen informace. Ani zpráva o smrti studenta to nezměnila. Prostě už byl čas,“ konstatoval generál Lorenc.
„Bylo jasné, že dojde ke změnám ve společnosti, ale nebylo jasné, kdo bude hlavou změn. Já jsem si do roku 1988 myslel, že to může být KSČ. Když se ukázalo, že Sovětský svaz ztratil zájem o tento prostor, bylo důležité, aby nebyly velké škody,“ tím se prý tehdy řídil.
Listopad utnul jeho kariéru
Generálporučík Ing. Alojz Lorenc byl posledním náčelníkem Státní bezpečnosti – československé tajné policie v dobách komunistické diktatury. Prakticky celou svoji kariéru působil v bezpečnostních složkách. Po absolutoriu několika vojenských škol a kurzů nastoupil v roce 1970 k StB, kde pracoval ve zvláštním odboru Ministerstva vnitra ČSSR. Zprvu se věnoval kryptografii. Svými nadřízenými byl opakovaně výborně hodnocen a rychle postupoval vzhůru po kariérním žebříčku. Nejvyššího postu dosáhl Lorenc v roce 1985, kdy se stal prvním náměstkem ministra vnitra Vajnara. Od reorganizace StB v roce 1988 kontroloval většinu jejích složek.
V průběhu sametové revoluce vydal generál Lorenc rozkaz, podle kterého nemají složky StB nijak zasahovat do situace. Tento rozkaz později odůvodnil tím, že nechtěl více pobouřit občany. Později nařídil skartaci mnoha dokumentů z archivu StB. Po revoluci byla StB zrušena a generál Lorenc z řad bezpečnostních složek propuštěn. Za své činy z doby komunismu byl v říjnu 1993 v ČR odsouzen ke čtyřletému nepodmíněnému trestu. Trest si však nikdy neodpykal a odjel na Slovensko, jehož orgány v roce 2000 trestní stíhání zastavily. Teprve v roce 2002 byl Lorenc odsouzen k patnácti měsícům odnětí svobody podmíněně. Lorenc odmítl, že by překročil své pravomoci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: dkr
