„První máj byl vždy a zůstává stále svátkem slušných a pracovitých lidí. Není náhoda, že v současné ČR je to především KSČM, která organizuje prvomájová setkání občanů. Jsou zde desítky a stovky mítinků všech těch, kteří považují ideu sociálně spravedlivé společnosti za hlavní stavební pilíř při budování socialistického státu. Už 127 let si připomínáme to, co pro nás v nedávné minulosti bylo samozřejmostí – tedy právo na práci osm hodin denně s odpovídající mzdou. Tedy to, čeho se v dnešní kapitalistické společnosti stále ještě nedostává. Oslavy svátku práce zde probíhaly za Rakouska-Uherska a staly se stejně jako ve Spojených státech velice vážně míněným protestem proti vykořisťování lidí a zároveň oslavou jejich každodenního boje za jejich sociální a ekonomická práva a v neposlední řadě za důstojné životní podmínky,“ uvedl na úvod Jiří Valenta.

Vzpomínky na minulost

„Mezi světovými válkami, v době světové hospodářské krize, šlo především o organizovaný boj proti vysoké nezaměstnanosti a za právo na práci. Protesty organizovali především komunisté, neboť sociální demokracie často hájila spíše práva majitelů firem a velkostatkářů. Ne nepodobně jako je tomu dnes,“ zdůraznil Valenta za přikyvování řady občanů. „Po druhé světové válce se význam prvního májového dne jistým způsobem vzdálil svému původnímu odkazu, neboť právo na zaměstnání se u nás stalo samozřejmou součástí života… Každý, kdo chtěl pracovat, práci měl a mnoho a mnoho dalších vymožeností, bydlením počínaje a bezplatnou lékařskou péčí či třístupňovým školním vzděláním konče. Lze konstatovat, že lidé bohužel začnou vnímat skutečnou hodnotu věcí až tehdy, když o ně přijdou. Jak deprimující pro ně asi muselo být, když se jim takovýto zlý sen vyplnil. A to přes lákavé, ale vychytralé, vylhané sliby rádoby bojovníků za demokracii a lidská práva, jako byli Václav Havel či Václav Klaus…“

Lidé se podle komunisty Valenty začali kategorizovat podle ekonomického statusu. „Domníváte se, že toto na náměstích v osmdesátém devátém chtěli? Zcela jistě ne! Globalizovaně propojené kapitalistické hnutí s efektivně se podporujícími kamarády z bývalé charty a s pravicovými lídry v čele přineslo u nás kromě rychle rostoucí nezaměstnanosti a likvidace vymožeností reálného socialismu jako celku i spoustu nových ‚výdobytků‘, o kterých jsme se předtím dozvídali ze západního světa – terorismus, bezdomovectví, statisíce exekucí, masivní nárůst konzumace drog a vzestup kriminality a v neposlední řadě i bídy. Podle aktuálních statistik žije každý desátý z nás pod hranicí chudoby. K tomu všemu byl rozkraden majetek, který byl dříve poctivě spravován v hodnotě pohybující se kolem 1 500 miliard,“ pokračoval poslanec Jiří Valenta.

„Zbylo jen pár podniků ve státním vlastnictví, které sice stále ještě generují nemalý zisk do státního rozpočtu, ale již i ty se nalézají na nenasytné privatizační tapetě. Nelichotivý je i stav státního rozpočtu a státního dluhu, který aktuálně činí 1,61 bilionu korun. To znamená cirka 160 tisíc korun na každého z nás včetně důchodců, kojenců či dětí. Nelze se divit, když obrovské prostředky, a jde nyní o 200 miliard korun, odtečou na dividendy společnostem do ciziny. Zahraniční kapitál již Českou republiku plně ovládl. Dalších 100 miliard korun je vyvedeno z veřejných rozpočtů prostřednictvím veřejných zakázek a korupce. A aby se pomyslný kruh uzavřel, nesmíme zapomenout ani na zadlužování domácností, jednotlivých občanů, které dnes činí více než 1,5 bilionu korun a za poslední rok se zvýšilo o 200 miliard.“

Milionáři, paraziti, oligarchové

Pravicové strany všem podle Valenty sugerují, že je u nás vysoká cena práce, že je potřeba ponížit její vedlejší náklady, a to třeba sociální výdaje. „Tím by měla – podle nich – celková cena práce klesnout. Je to ovšem velice nebezpečná demagogie, protože snížením výšky povinných odvodů vznikne okamžitě deficit na důchodovém účtu i v jiných odvětvích jako například v sociálních službách nebo ve zdravotnictví. A to se pak bude hodit v debatě, kdy je nutné všechno zprivatizovat, neboť stát nebude moci vše ufinancovat. Roste počet exekucí, bývá zabavován osobní majetek, mzda a často i střecha nad hlavou. Z lidí se stávají bezdomovci a končí na samém společenském dně, ze kterého je velmi složitá cesta nazpět. V přímém protikladu stojí takzvaných horních deset tisíc, tedy dolarových milionářů, oligarchů, lobbistů a zbohatlíků různých typů. A nebojím se říci i parazitů na poctivé práci, kteří  svůj kapitál zhodnocují především vykořisťováním středních a nižších tříd, popřípadě tunelováním čehokoliv. Více než čtvrtstoletí vládnutí střídavě pravicových nebo středopravých a bohužel i středolevých vlád zavedlo naši zemi ke zhoršení sociální situace, zvyšování zdravotnické spoluúčasti. KSČM neměla od roku 1989 možnost podílet se na státní exekutivě. Je však důstojnou opozicí, bez které by byl život ještě mnohem a mnohem horší.“