Co říkáte na spor mezi Hradem, konkrétně tedy prezidentem Pavlem, a ministrem Macinkou ohledně sms zpráv, které ministr poslal Petru Kolářovi? Jak komentovat obsah ministrových zpráv a co říci na prezidentova slova ohledně pokusu o vydírání? Souhlasíte s tím, že byly zprávy zveřejněny? Co říci na postoj Andreje Babiše v tomto případě? Jak komentovat iniciativu spolku Milion chvilek, který na neděli připravil akci na podporu prezidenta Pavla? A překvapuje vás podpora prezidenta i ze strany některých umělců? Tak jsme se ptali zmíněných veřejně známých osobností.

„Jak se okamžitě objevila nastartovaná letka Milionu dotací s hotovým webem, kolik přidružených umělců a několik set tisíc ‚lepších spoluobčanů‘, kteří okamžitě a bez mrknutí oka přispěchali na pomoc ‚šikanovanému‘ bolševickému prezidentovi...“ zaznělo například.

Ivan Vyskočil: „Přátelé po boku“? Spíše „nepřátelé v zádech“!

„To není spor mezi prezidentem Pavlem a ministrem Macinkou, ale hlavně intrika Petra Koláře a generála Koudelky. Vidím je jako hlavní hybatele vražení klínu do vládní koalice a následně získávání čím dál větší moci,“ říká herec a člen Klubu 2019 Ivan Vyskočil a vysvětluje. „Prezident Pavel, mám pocit, je v tom docela nevinně. Ten jen přečetl, co mu napsali. Často je zřejmé, že nekoná podle svého uvážení, ale tentokráte to bylo i značně vidět a cítit, jako by se osobně od toho papíru distancoval. Nechci být nějaký amatérský psycholog, čtoucí z výrazů tváře a těla, ale působilo to na mě takto! Jsem přesvědčen, že panu prezidentovi i nám občanům by pomohlo, kdyby si prezident Pavel konečně uvědomil, že ta parta kolem něho nejsou ‚přátelé po boku‘, ale naopak spíše ‚nepřátelé v zádech‘!“ vzkazuje.

„A svoje kolegy už dávno nekomentuji. Hodně z nich to vidí jako já, jen to neříkají, a z některých padají názory, že na to nemám slov.“

Michal Gulyáš: Připravme si bílé kapesníčky, abychom těm šmejdům mohli dojemně zamávat na rozloučenou

Vyjádřil se i Vyskočilův herecký kolega Michal Gulyáš. „Mám-li se serióznější formou vyjádřit, jak pozoruji celou událost Hrad vs. vláda, pak je jasná jedna skutečnost, jak ji, myslím skvěle, popsal Jarda Štefec, který to definoval jako souboj Koláře s vládou. S Jardou Štefcem musím souhlasit. Kolář si udělal z republiky svou firmu, všichni včetně prezidenta ‚PePana Karbouše‘ jsou jen jeho zaměstnanci, a energetické šelmy a zbrojní firmy jsou jeho partneři. Ti stvořili ‚Karbanátka‘ a posadili ho na Hrad. Politika se ale mění, a jak řekl Jiří Paroubek, například drzá nabídka velvyslanců, vybraných a pokropených Kolářovou svěcenou vodou se hroutí, když ministerstvo zahraničí obhospodařuje Petr Macinka, trumpovec, když má nová vláda jiné zahraniční a domácí preference,“ říká Gulyáš.

„Kolář je nejspíš ve vazbách s demokraty, tedy s bandou, která za Trumpa sedí na kyslíkovém přístroji politické aranže. Je to výměna a zhroucení starého systému a světa, viditelná na té nafoukané figuríně, co si myslela, že poroste mimo sluneční soustavu. Už mu opadává listí a sesychají větve, za chvíli ztrouchniví a může si užívat svůj majetek někde na americkém vejminku. Tady mu už pšenka nepokvete,“ pokyvuje herec.

„Petr Macinka má pochvalu, hraje to dobře. ‚Pepa Karbanátek‘, hit hradního jídelníčku, zasmrádl a žerou ho už jen sektáři z milionů chvilek pro špatně stravitelné hodnoty! Tenhle souboj není marginální střet, je to přesně to, o čem mluvím od chvíle, kdy vyhrál Donald; tohle se nevypotí, tohle bude mít svoje velké a táhlé finále. Ale dopadne to dobře. Hlava jednoho oportunistického generála padne a Kolomazník… pardón, Kolář… se odtočí někam jinam, kde zavanou ‚prachy‘ a satanská moc. Arogance minulé éry bude mít implozivní charakter a v jejím aranžmá uvidíme velké divadlo, sotva však postřehnutelné pro ty, kteří tuhle šarádu sledují emocionálně. Připravme si bílé kapesníčky, abychom těm šmejdům mohli dojemně zamávat na rozloučenou! Já bych byl i pro lopaty, jámy na pomyslné mrtvoly minulosti se musí zahrabat, jinak nám tu budou zapáchat a ještě na dlouho otráví už tak znehodnocený vzduch.“

Jan Tománek: Několik rovin. A za ty umělce je mi opravdu stydno

„Víte, on existuje důvod, proč například Trump nasedne do letadla a letí se osobně setkat s Putinem, i když jistě oba mají telefony, natož esemesky... Tedy v této rovině je to, myslím, od pana Macinky naprostá politická hloupost a naivita, nehledě na fakt, že dobrovolně přistoupil na to, že jedná s nějakým podržtaškou, který není ani oficiálním zaměstnancem Hradu, místo aby jednal přímo s prezidentem,“ říká spisovatel Jan Tománek.

„Druhá rovina je, myslím, základní neznalost práva a českého jazyka. Vydírání je zde definováno jako „Kdo jiného NÁSILÍM, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné TĚŽKÉ ÚJMY nutí, aby něco konal... Kdežto pak existuje hezké slovo ‚ultimátum‘, které, myslím, zcela vystihuje, čeho jsme byli svědky. Ultimátum je kategorický požadavek s jasně stanovenou lhůtou, po jejímž uplynutí následuje konkrétní následek, sankce,“ vysvětluje.

„A třetí rovina mě doslova fascinuje – a sice to, jak se okamžitě objevila nastartovaná letka Milionu dotací s hotovým webem, kolik přidružených umělců a několik set tisíc ‚lepších spoluobčanů‘, kteří okamžitě a bez mrknutí oka přispěchali na pomoc ‚šikanovanému‘ bolševickému prezidentovi... 

Mně je za ty umělce ale opravdu stydno – zvlášť když třeba některé z nich znám osobně – opravdu mě ta hloupost a naivita doslova bolí za ně. Zajímavé ale je, že dostávají na svých sociálních sítích po zásluze od svých fanoušků docela sodu, protože lidé už začínají zase více a více prohlížet…“ upozorňuje.

„A pak je tu ještě čtvrtá rovina – že je to celé vše jen domluvená hra na rozdělení mas…“

Vadim Petrov: Ego pana prezidenta a ego Petra Macinky

„Celý spor mezi Hradem a Motoristy je především o egu pana prezidenta a egu Petra Macinky. Přece si nemůžu posílat důvěrné esemesky s registrovaným zbrojařským lobbistou, který sice má vliv na pana prezidenta, ale je známý tím, že své hry rád rozehrává skrze média – jeho zveřejnění informací o financování ODS v roce 1997 vedlo ke zlomu Klausovy pozice v ODS a k jejímu rozštěpení,“ kroutí hlavou místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, hudebník a manažer Vadim Petrov.

„Petr Kolář je šedá eminence, destruktivní element a Machiavelli Pražského hradu. A když se k tomu přidá bezradnost pana prezidenta, který má dvě priority – motorky a armádu, konflikt je na stole. A Milion chvilek? Opozice? Všichni si z toho sporu chtějí urvat pro sebe nějakou výhodu. Jen umělci sehrávají roli užitečných hlupáků, protože věří, že jde o pravdu a lásku, která přece musí zvítězit na lží a nenávistí.“

Jan Schneider: Prezident není dobrý herec, a tak tu roli zfušoval

„Spory, střety zájmů, odlišné názory a hlavně jejich inteligentní a důstojné řešení, to je sama podstata demokracie. Žádný skutečný demokrat se toho nebojí, ani netvrdí, že se všechno musí odehrávat podle jeho estetických představ a nálad. Politika v demokratickém státě je tvrdý desetiboj, ne-li víceboj,“ říká publicista, emeritní bezpečnostní analytik a někdejší bubeník Plastic People of the Universe, dnes i člen Klubu 2019 Jan Schneider.

„Ministr Macinka sdělil prezidentovu podržtaškovi, jak bude reagovat na prezidentovy kroky. Podržtaška (on na Hradě totiž žádnou oficiální roli nemá) hned usoudil, že by se z toho dala udělat aféra, a aby realizoval údajné vydírání prezidenta, z právního hlediska se na něm podílel tím, že si zprávy nenechal pro sebe, ale poslal je tomu údajně vydíranému, čímž ten údajný trestný čin pomohl dokončit! Možná prezidentovi dokonce poradil, aby ty zprávy zveřejnil, což by znamenalo, že se podílel na dalším trestném činu, porušení listovního tajemství. Možná prezidentovi též poradil, jak potrefeně se má u toho tvářit,“ zamýšlí se.

„Prezident není dobrý herec, a tak tu roli zfušoval. Dělal, že se mu roztřásly brslenky, zatřásl trochu ochotnicky i hlasem, a přednesl text, v němž se ztrapnil sdělením o své naivitě, která prý byla zdrojem jeho tolerance. V ten okamžik by tedy měl vystupovat rozhodně a bez naivity, ale jeho režisér nic neriskoval, nedal novinářům prostor na dotazy a prezidenta odeslal do neznáma na dovolenou nebo snad na nějaký další politicko-zpravodajský brífink?“ táže se publicista.

„Premiér Babiš se zachoval zdrženlivě, což ho ctí, a svého koaličního partnera neshodil, naopak ho s jistou drobnou výhradou (styl komunikace) věcně podpořil,“ uvedl na adresu premiéra.

„Milión chvilek a suita ztřeštěných umělců budou zase exhibovat. Ať se vydovádí, ať se ukážou, jak dovedou spoustu věcí překroutit, jiné naprosto přehlížet, a hlavně se vyhnout jakémukoliv srovnání toho, co dělali jejich favorité, s tím, co dělá současná vláda. Myslím si, že Milion chvilek, jde-li mu opravdu o něco, by měl exhibovat každý týden, až do omrzení. V tom je ta pointa – až opravdu o něco půjde, a oni zase začnou třeštit, lidé už jen otráveně mávnou rukou. Takže do zbroje, ochotníci za demokracii, neflákejte se a makejte!“ vzkazuje.

Bruno Solařík: Z prezidenta jako formálně nadstranické hlavy státu se obratem ruky stává faktický lídr protivládní opozice

„Na chvíli jsem si představil, co bych si pomyslel, kdyby prezidentův přítel po boku Kolář poslal ministru Macinkovi sadu soukromých mailů, že pokud nestáhne ze hry Turka, začne Hrad pálit mosty. Následně jsem si představil, co bych řekl na to, kdyby ministr Macinka ty soukromé maily zveřejnil a předal je bezpečnostním složkám k posouzení, jestli nejde o vydírání,“ zamýšlí se autor literatury faktu Bruno Solařík.

„Inu, nejdřív ze všeho bych odsoudil Macinku za porušení listovního tajemství a za politicky škodlivý pokus o kriminalizaci běžného zákulisního vyjednávání. Vzápětí bych ovšem pokáral Koláře: ani ne za pavlačový tón jeho mailů (jsou přece soukromé, důvěrné a jejich tón jistě nebyl pro příjemce nový), ale především za netaktický postup: kdo chce někoho udeřit, neměl by mu to oznamovat předem, protože se tím sám okrádá o využití momentu překvapení,“ krčí rameny.

„Reálně, jak známo, proběhlo všechno, co jsem tu popsal, přesně obráceně. Můj postoj se však přitom nemění ani o milimetr. Jen s tím rozdílem, že o moment překvapení se ve skutečnosti připravila postava ‚ukecaný Macinka‘, zatímco listovní tajemství (§ 182 tr. zák.) hystericky porušila postava ‚Kolář vulgo Pavel‘,“ podotýká Bruno Solařík.

„S milionchvilkovým angažmá ale nastává v celé kauze pozoruhodná změna. Z prezidenta jako formálně nadstranické hlavy státu se obratem ruky stává faktický lídr protivládní opozice. Se všemi z toho plynoucími důsledky. Patří mezi ně především nezbytná ztráta velkého počtu potenciálních voličů v příštích prezidentských volbách, pakliže v nich bude chtít kandidovat. Nemluvě o ztrátě teflonové image rozvážného mudrce, do níž ‚přítel po boku‘ po dlouhá léta svého svěřence cizeloval, a která je po prezidentově rozhárané tiskovce tatam. A už vůbec nemluvě o definitivním přiznání, že je to právě nikým nevolený ‚přítel po boku‘, a ne zvolený pan generál, kdo řídí hradní provoz,“ upozorňuje.

„V tom případě se ovšem naskýtá zvláštní obraz: Ministr se sice připravil o moment překvapení, protože svého odpůrce předčasně informoval, že ho chce udeřit, ale vlastně tím − spíš bezděky než záměrně − protivníka vyprovokoval, aby jako první udeřil on. Jediný, kdo proto z celé skrumáže vychází bez poskvrny, je úhlavní objekt nenávisti opozičně-hradního souručenství, totiž předseda vlády Babiš, který vyzval obě strany k dialogu, a poklidně přitom pokračuje v běžné vládní agendě.

Jak říkám, moje hodnocení ve věci porušení listovního tajemství i trapného způsobu vyjednávání je stejné, ať je aktérem A a aktérem B kdokoli zleva zprava. A o tom to je. To je totiž znak objektivního pohledu. Ten dnes patří nejen takříkajíc do staré školy, ale pro představitele mnohých médií a neziskovek, nemluvě o významné části umělecké scény, patří přímo do starého železa. Pro ně není měřítkem neměnný etalon jednoho metru, nýbrž ‚ta správná‘ tendence, tedy protichůdný princip dvojího metru. Když například před lety prezident Zeman odmítal jmenovat ministrem piráta Lipavského, prezidentovi odpůrci mu hrozili, že k Hradu spálí mosty. Dnes přesně stejní strážci ‚té správné‘ tendence kvůli zcela srovnatelné záležitosti doslova padají do mdlob a svolávají demonstrace proti pálení mostů.

Ve vzduchu z toho všeho zůstala viset jen jedna otázka: Co je morálně i prakticky solidnější – etalon jednoho metru, nebo standarta ‚správné tendence‘? Odpovědět si ovšem musí každý sám,“ uzavírá Bruno Solařík.