Zakladatel babyboxů Ludvík Hess pro PL: Přál bych si, aby byl zvolen prezident, který odstraní ochranné rámy u vchodu do Hradu

Nový rok sotva začal a vy už jste novinářům rozesílal informaci o dalším dítěti, odloženém v babyboxu. Ještě stále se potýkáte s lékaři, kteří jsou proti tomuto způsobu záchrany nechtěných lidských mláďat?

Nepřítel číslo jedna je Jiří Biolek z mostecké porodnice. Muž, který se se mnou zhruba před rokem dokonce sešel v Českém rozhlase v duelu, kdy ve třetí větě uvedl, že v babyboxu umrzlo dítě a z jiného zas vypadlo a tak dále. Vstal jsem uprostřed vysílání a řekl, že s takovým lhářem natáčet nebudu, a odešel jsem. Ostatní odpůrce mám v Plzni, jde o Jiřího Dorta (primář neonatologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň) a Jiřího Lišku z novorozeneckého oddělení Mulačovy nemocnice. Ještě by se někdo našel, ale ubývá jich.

Kdysi jste se zmínil, že byste se rád postaral o těhotné ženy, které chtějí rodit anonymně, aby nemusely své dítě do babyboxu vůbec dát. Jak je to dnes s tímto vaším záměrem?

Já jsem na všechny babyboxy umístil informaci: ‚Odkládáš-li děťátko, protože s ním nemáš kde bydlet, zavolej na moje číslo‘. A na Hájku, tedy u sebe na zahradě, jsem postavil dva azylové domy, ale jinak není v mých možnostech oslovovat maminky. To nejde... To jde pouze prostřednictvím novinářů. A těm děkuji mnohokrát, protože jsou projektu babyboxů příznivě naklonění. Ovšem – maminku s břichem jsem ochoten přijmout na bydlení, občas se nějaká i ozve, ale pak asi zvolí spíše svobodu před bytem v azylovém domě.

Jsou dnes legislativně všechny tyto případy (nalezenci, anonymní porody) dořešeny, nebo máme nějaká ‚hluchá místa‘?

Myslím, že je to všude stejné. Maminky, které narozené dítě nechtějí, se najdou ve všech státech. Je to věc jak současnosti, tak historie. Jak říká můj přítel a rádce, profesor Zdeněk Hájek, známý pražský porodník: Nikdo si nedovede představit, co se děje v hlavách žen v době porodu.

Máte čas sledovat třeba rodinnou politiku v České republice?

K těmto věcem se nemohu zodpovědně vyjadřovat. Mým tématem jsou babyboxy, dělám je sám, dnes je jich 72... To vám pak na něco takového jako je sledování politiky nezbývá čas. Držím se svého kopyta, tu a tam vydám Divoké víno, ve stáji mám několik desítek koní a ještě třeba píšu nějakou knížku... Rodinnou politiku podrobně neznám. Stát občas hlásí, že přidá na dítě 100 korun, ale nedovedu si představit, že by 100, 200 nebo i 300 korun mohlo někoho přesvědčit. Jsem si jist, že odložené děti jsou zčásti ze sociálních důvodů a zčásti z psychických. Ty jdou s těmi sociálními ruku v ruce – já když nemám peníze, tak je mi také úzko, a když je mám, hned poskočím veseleji.

Vloni jste oslavil úctyhodných 70 let. Jak se žije v Česku aktivním důchodcům jako jste vy?

Jsem unavenější... Za sedmdesát let jsem za prvé zestárnul a za druhé zmoudřel. A za třetí zblbnul...

Stále vydáváte časopis Divoké víno, který se částečně udržel i za minulého režimu...

Za minulého režimu jsem Divoké víno vydával také, ale jen než mě zavřeli: 1964 – 1972, pak jsem na dva měsíce skončil v base. Pak jsem se vzpamatoval, oklepal a v letech 1974/75 jsem ještě něco vydal. Pak jsem se živil krmením krav a štípáním paznehtů, pak jsem se zase vzpamatoval asi před patnácti lety.

Nesledujete dnes s obavami některé tendence zbavit nás svobody slova, cenzurovat sociální sítě a novinářské články, dělat seznam těch či onakých příznivců či nepříznivců třeba Ruska nebo Trumpa či bůhvíčeho ještě?

Ano, to vnímám. Někteří mí kamarádi, kteří pracují ve sdělovacích prostředcích, které někomu patří, jsou omezení tím, ‚odkaď pokaď‘ mohou psát. Koneckonců snaha omezit svobodu slova se dotkla i mě osobně, když jsem před dvěma roky k padesátému výročí úmrtí básníka Václava Hraběte vydal celou sérii vzpomínek jeho vrstevníků. Skončilo to tak, že jeho syn Jan Miškovský, který ani nenosí jeho jméno a až do dospělosti ani netušil, že je jeho - básníkovým - synem, na mě podal nějaké žaloby. Jde o urážky na cti, přitom nešlo o žádné nepravdy: Ale pravda se v protikladu ke svobodě slova stala „urážkou na cti“. Víte, ono se vždy musí posoudit, jestli jde o svobodu slova nebo o urážku na cti – já jsem mrtvého básníka samozřejmě neurazil.

Jakéhosi korigování tvůrčí svobody slova se vloni dočkal i váš přítel, básník Jiří Žáček, který v Divokém vínu od počátku stále publikuje. Vyjadřoval jste se nějak k této věci? Je to také ukázka toho, jak nejasné jsou dnes mantinely svobody slova, slušnosti, korektní diskuze?

Útok na Žáčka byl především směšný, než cokoliv jiného. Nicméně to vzbudilo absurdní rozruch. To už není omezování svobody slova, ale směšný atak. Možná to vzbudilo spíš pozitivní emoce, než negativní.

Co si jako občan České republiky přejete pro rok 2018?

Přál bych si, aby byl zvolen prezident, který by odstranil ochranné rámy u vchodu do Hradu, abych mohl se svými dětmi zase chodit na Pražský hrad a nečekal tam ve frontě.

V prosinci se každoročně připomíná památka exprezidenta Václava Havla. Jaké vzpomínky na něj máte vy?

Já jsem velmi kritický k Havlovi, Masarykovi i Benešovi. Kdybyste si přečetli editorial posledního vydání Divokého vína, tam jsem publikoval něco ze života Tomáše Maszárika, který se dopouštěl nejrůznějších úletů. Přitom bych mu vůbec nevyčítal, že v 78 letech si nabalil manželku výpravčího z Tetčic u Rosic na Moravě - Oldřišku Sedlmayerovou. Ale poněkud bych se podivil, že Maszárik se musel nechat přejmenovat v dospělosti, protože Masaryk zní líp (a přejmenoval tak i svého tatínka, který přitom ani jeho tatínkem nebyl), a ještě si přidal „Garrigue“, aby to vypadalo světově. Svoji milenku Oldřišku pověřoval tím, aby jeho články roznášela po novinách. Masaryk v nich o sobě píše ve třetí osobě. Ona se vydávala za moravskou novinářku, samozřejmě redaktoři brzy poznali, že jde o texty z pera pana prezidenta.

V Divokém víně je také zveřejněn doslovný dopis Masaryka Oldřišce, jak se má bránit proti početí, tedy o antikoncepci, a to v době, kdy Masarykovi bylo 78 let a Oldřišce necelých padesát. Když si tohle přečtete, tak asi pochopíte, jaký je můj vztah k Masarykovi... A mohli bychom pokračovat tím, že za pár let ještě Oldřišku vyměnil za sochařku Helenu Železnou. A přitom hlásal výchovu k monogamii...

Také vám můžu povyprávět, jak jsem se svým profesorem psychologie Milanem Nakonečným byl přebírat jihočeskou cenu Zlatá šupina. To ještě šlo, ale dva dny nato Milan Nakonečný přebíral Cenu města Tábora. Při přebírání ceny nějaký recitátor z městského divadla začal předčítat Masarykův projev z roku 1918 a můj stařičký profesor vstal uprostřed pořadu, který tam byl uspořádán jenom kvůli němu, a řekl mi: „Pojď, jdeme.“

Rozhodně tedy nejsem ani havlista, ani masarykovec.

Vraťme se k přítomnosti: Myslíte, že se vám splní vaše vize dostat babyboxy do všech okresních měst? A pomáhají vám v tom politici?

Moje vize je zřídit babyboxy ještě asi v posledních pěti nebo šesti okresních městech, která jsou dosud bez těchto bedýnek. V Jihomoravském kraji je to Blansko, kde jsem již smlouvu podepsal se záchrannou službou, s nemocnicí jsem se bohužel nedomluvil. Na Moravě mi schází Vsetín, který se brání – intervenoval jsem nemocnici například prostřednictvím hejtmana Čunka. Babybox budou mít i v Boskovicích, byť to není okresní město, a na severu Moravy pak v Jeseníku.

V Čechách je v plánu Žatec, který sice není okresní městem, ale měl by zastoupit Louny, kde není nemocnice. Žatec je větší a nemocnici má. Snažím se tam zatím marně několik let. Snažím se prostřednictvím tamní senátorky Hamouzové a senátorky Aleny Dernerové, která tam má ordinaci. Na Žatci mi záleží mimořádně.

V Plzeňském kraji pak je Tachov, kde se rovněž snažím dlouho marně a začínám věřit, že tam babybox nebude. Zájem na tom má radní pro zdravotnictví Milena Stárková, a světe, div se, aktivně mi pomáhá má nová kamarádka, senátorka Milada Emmerová, dříve – v době, kdy byla ministryní zdravotnictví – hlavní odpůrkyně babyboxů. Pak jsou asi dvě městečka, do kterých se zas tak moc nehrnu...

Ale součástí mého plánu je vyměnit všechny staré babyboxy za nové. Ještě asi přes dvacet těch plechových zbývá vyměnit za nové, antikorozní, klimatizované.

Ludvík Hess je spisovatel, novinář, vydavatel literárního časopisu Divoké víno (od roku 1964), které se mimo jiné zasloužilo o uvedení tvorby „českého beatnika“ Václava Hraběte do povědomí a od počátků v něm mimo jiné publikují básnické ikony jako Jiří Žáček, Karel Sýs a další.
Je autorem knih jako například Satyr a nymfičky, Balady o koních a romance o holkách, Stařec a kuře. Loni vyšla druhá Antologie Divokého vína (2007-2017).
Od roku 2005 zakládá po republice babyboxy, před dvěma lety obdržel od prezidenta medaili Za zásluhy. Chová anglické plnokrevníky.